Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 15.11.2019
Šumperský festival BluesAlive s prestižním oceněním Keeping The Blues Alive vstoupil do svého čtyřiadvacátého ročníku. Tentokrát žádné hraní ve foyer Kulturního domu, žádné přerušení programu delší pauzou, tedy léta zaběhaná struktura. Dobrý tah.
Zahřívací kolo tvořil slovenský dvojblok Kiero Grande a Tony Bigmouth Pearson. První jmenované, kapelu, o které se mluví čím dál více, jsem k vlastní škodě nestihl. Tony Bigmouth Pearson potěšil civilním vystoupením, když sám s kytarou, looperem a slušnou dávkou přirozeného showmanství předvedl autorské věci a prostřídal je několika osobitými covery. Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.
Slovenská předehra otevřela dveře k jednomu z dramaturgicky nejlépe postavených večerů, jaké jsem měl možnost na šumperském festivalu zažít. Tři vystoupení, každé úplně jiné, všechny špičkové. Vycházející jméno, zářící sideman, legenda.
Lizz Wright se u nás zatím předvedla spíše jako jazzová zpěvačka a čtvrteční set pro ni byl, jak sama poznamenala, návratem ke kořenům, k blues ochucenému gospelovou procítěností. Zahájila coverem Old Man Neila Younga zazpívaným tak od srdce, až se v nejednom oku zaleskla slza. Pokorný koncert postavený na jemných melodiích, které Wright tvarovala svým sametovým, specificky zabarveným hlasem, byl strhující jakýmsi spodním proudem energie. Lví podíl na tom měla i čtyřčlenná kapela. Výrazní, přesní muzikanti, kteří hráli frontwoman do not, i oni s pokorou a skromností, jež jim nedovolila zbytečné exhibování. Přídavek, taky poněkud nezvyklý jev na BluesAlive, byl naprosto na místě.
To Doyle Bramhall II tahal jiná esa. Na pódium, které kromě něj patřilo jen basákovi/klávesákovi a bubeníkovi, se doslova ležérně došoural, kolem sebe aureolu rockové hvězdy s cinkajícími řetízky a náramky, oči schované za tmavými brýlemi. Jakmile ale vzal kytaru, hned bylo jasné, proč je nenápadným sidemanem takových hvězd, jako jsou Eric Clapton, Roger Waters či Elton John. Hned taky naskočila otázka, proč, k sakru, není známější? Levoruký hráč s unikátním soundem, který je dán tím, že si neotočil struny a má tedy nízké dole, předvedl hrubý, neotesaný koncert s doslova drtivým zvukem. Jestli Lizz Wright hladila, zklidňovala a nutila doslova k duchovnímu usebrání, Doyle Bramhall oslňoval rockovou přímočarostí a blues ostrým jak břitva. A taky trochou punku, když si na závěr střihl I Wanna Be Your Dog od The Stooges.
fotogalerii z prvního festivalového dne zhlédněte tady
Klavíristce a zpěvačce Marcii Ball se podařilo roztancovat šumperský kulturák jako málokomu. Ono se totiž jen špatně odolává svádivému rytmu boogie woogie a rock‘n‘rollu v tak energickém podání, jaké předvedla tahle čerstvá sedmdesátnice. Jerry Lee Lewis v sukních, takovým dojmem působila. Nejdelší koncert festivalu stál do značné míry na individuálních muzikantských schopnostech, ale i přirozeném showmanství, které se nejvíce projevilo v letmých tanečcích či skupinových „choreografích“.
Shodnout se na tom, co bylo vlastně nejlepší, se nedalo. Každý měl něco jiného, zároveň vlastně nešlo – a to ani jednomu z vystupujících – cokoliv vytknout.
Blues Alive 14. 11. 2019, Dům kultury, Šumperk
fto © Radim Malíček
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.