Články / Offtopic / / S hvězdičkou

Bouchačky, chlast a nahatej chlápek

Bouchačky, chlast a nahatej chlápek

redakce | Články / Offtopic / / S hvězdičkou | 09.11.2012

Když mi bylo sedmnáct, moje kmotra, která byla ateistka (moje matka si vždycky myslela, že je to legrační), pořádala večírek na oslavu pádu Bastily ve svém domě v horách zlaté země v severní Kalifornii. Žila v sídle, které bylo v roce 1850 postaveno jako hotel. Její celé jméno je Pamela Hill a je světově proslulým výrobcem prošívaných pokrývek. Jednu z nich mají dokonce ve Smithsonově institutu.

Toho času jsem chtěl být malířem a chodit do umělecké školy a moje kmotra, která znala spoustu umělců a lidí od řemesla, mi domluvila jednodenní výlet se svým přítelem-umělcem, jmenoval se Rod. Rod dělal lepty, dva z nich visí v obýváku mojí matky. Rod neměl ani páru, kdo jsem, a nejspíš dlužil mojí kmotře pozornost. Proč by jinak souhlasil, že promarní celý den s trapným uhrovatým puberťákem? Snažil jsem se všechny ohromit tím, že jsem nechával výtisk Lolity na svém polštáři. Tenhle typ trapného puberťáka jsem byl, jasný důkaz.

Plán byl takový, že pojedeme k vodopádu. Dneska neznám nic lepšího, ale tehdy jsem byl kromě trapného puberťáka i neuvěřitelně upjatý. Natolik upjatý, že si z toho dělali legraci i mí vlastní rodiče. Myšlenka jet k vodopádu mi připadala příšerná, ale chtěl jsem být arty pohodář a vyrazit si s bona fide arty maníkem. Souhlasil jsem.

Nasedli jsme do jeho bílého vraku a svištěli horskou klikaticí, což mě šíleně děsilo. Přibližně každých patnáct minut jsme projeli kolem nějakého kiosku a Rod do něj vždycky vplul a koupil si pivo. Vzhledem k tomu, že jsem byl takové zaražené děcko, nikdy jsem nepil a vlastně vůbec neměl tušení, jak alkohol účinkuje – a za jakou cenu. Rod pokaždé exnul pivo na parkovišti a vrátil se do auta. Když si dal třetí plechovku, zeptal se mě, jestli umím řídit. Měl jsem řidičák sotva dva měsíce a, jak si jistě dovedete představit, nebyl jsem zrovna sebevědomý řidič. Řekl jsem mu, že na to, abych řídil na téhle kroutící se dvouproudovce, jsem moc vyděšený. Tak jsme zastavili, Rod si koupil a hned vypil další dvě piva a pokračovali jsme v jízdě jako dva blázni.

Pak jsme zastavili u krajnice. Zeptal se, jestli už jsem někdy střílel z pistole. Ohromně se mi ulevilo, když jsem mohl po pravdě říct, že ano, jednou, před dvěma lety na střelnici se svým instruktorem karate. Konečně jsem se cítil dobře. Rod otevřel přihrádku a v ní byl pětiranný revolver v bílém provedení, který musel být starý nejmíň sto let. „Když jsem se stal právníkem, můj otec mi řekl, že budu potřebovat zbraň.“

Cože! On je taky ještě právníkem? To snad ne?!

Vystoupili jsme z auta a k našemu vzájemnému překvapení jsme našli vycpanou srnčí hlavu, přikurtovanou k pařezu v poli. Pochopitelně jsme na ni začali střílet, ale pistole byla tak malého kalibru, že střelba nebyla téměř znát. Hlava se maximálně lehounce poposunula. Poslední z pěti výstřelů se odrazil a vydal ten „pššššuuuuv“ zvuk, který zní v kovbojkách. Podívali jsme se na sebe a zmohli se jen na dlouhé „oooooohh!“ – a já jsem ucítil spojení mezi střelbou na hlavu mrtvého zvířete a starým Západem.

Vrátili jsme se do auta a jeli asi pět minut k cestě, která nás pak dovedla až k vodopádu. Rod vytáhl z kufru tři piva, které tam měl celou dobu schované, a začal je do sebe nalívat. Asi po půlhodinovém výšlapu, a já výšlapy nesnášel, jsme dorazili na místo. Rod si okamžitě sundal oblečení a skočil pod vodopád a doplaval k balvanu uprostřed tůně. Vylezl na něj, roztáhl tělo do X a pak normálně vytuhl. Byl jsem nahoře u vodopádu a koukal na něj dolů. Nebylo to moc vysoko, možná tři metry. Rod měl to největší péro, jaké jsem kdy viděl, tehdy i dnes. A je dobré mít na mysli, že vodopád tvořil tající sníh a voda byla tak ledová, že by se v ní každé péro scvrklo raz dva. Zmrzlé a ochablé, i tak bylo to Rodovo velké jak pivní plechovka. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo čumět mu na ně snad dvě hodiny. Alespoň mi to tak přišlo. Rod tam jen tak ležel, k smrti ožralý a nesmírně obdařený.

Pak moje paměť poněkud selhává, ale mám pocit, že jsem ani nevlezl do vody. Možná jo, jen jako pokus o to, abych se mu zalíbil. Byl jsem tak nejistý, že jsem možná měl potřebu to udělat, ale spíš jsem byl až moc upjatý na to, abych to opravdu udělal, takže nevím. Rod se nakonec probral a jeli jsme do jeho bytu, který byl dřív krámem. Hlavní stěna byla skleněná výloha s výhledem do ulice, zakrytá dekama. Když jsem se vrátili, před bytem čekal nějaký chlápek. Byl to Rodův kamarád, se kterým si zamlada vyrazil do Paříže. Přiletěl z Londýna nebo odkud a měl jen jedno odpoledne na to, aby se s Rodem sešel. Neviděli se skoro dvacet let a Rod toto jediné odpoledne zabil se mnou. Chlapík tam čekal šest hodin.

Byl naštvaný a odešel, ale Roda to moc nezajímalo. Vytáhl odněkud starou fotku, na které byl on, jak drží bagetu, aby mi ukázal, jak se měl kdysi v Paříži. Potom vzal desku Otise Reddinga a pustil mi ji. Naštěstí jsem znal nahrávku Otisových největších hitů, kterou mi pouštěl táta, a tak jsem si konečně připadal cool. Rod začal křičet: „TO JE STRANA A, ČÉČE! TO JE STRANA A, ČÉČE!“ Čímž chtěl poukázat na to, jak úžasné jsou skladby na první straně desky. Je to pravda – jsou to jedny z nejlepších skladeb v historii lidstva. Všechny ostatní kapely – naserte si. Teda kromě Bauhaus a This Mortal Coil.

V tu chvíli začala moje kmotra bušit na okna výlohy a ječet: „Kde ste byli?“ a tak podobně. Rod mě nechal odejít, aniž by vstal, pozdravil moji kmotru nebo se rozloučil se mnou. Za celý den jsme se ani jednou nebavili o umění.

Když se na to dívám zpětně, vůbec to nebylo potřeba.

Info

Jamie Stewart - Guns, Booze And a Naked Dude
překlad Jakub Ďuraško

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články