Články

Bratři Orffové - konec srandy, Šero je tady!

Bratři Orffové - konec srandy, Šero je tady!

redakce | Články | 11.11.2013

Krnov, město, kde každý s každým, chcípl tu pes i s kočkou, do Prahy daleko, všude ještě dál, a tak bych mohl zvesela pokračovat, raději dodám, že si těžko dovedu představit lepší zpodobnění poetické stránky tohoto maloměsta, než je orffí Krnovská.

Dobře si vzpomínám na (zasloužený) humbuk, který způsobilo v roce 2005 album Bingriwingri a který nechal vyhnít i několik lehce kritických ohlasů na hudebních serverech (P. Pliska na Newmusic, Knoflenka v Rock&Pop). Nelíbilo se zejména (nešťastné?) zařazení k nu-folku, folktronice, spojení folku a elektronické hudby, objevení dávno objeveného, protože svět už byl v tomto ranku přeci jen (opět) někde jinde. A jasně, pokud desku neuzavíráte do českých poměrů a hodnotíte v rámci světové scény, je jisté, že si jen tak z něčeho nesednete na zadek. A nebudu zastírat, že i já měl o nu-folku jinou představu, opírající se zejména o americký freak folk a finský weird folk. Na druhou stranu Bratři Orffové nejsou za očekávání jiných nikterak zodpovědni.

Pamatuji si atmosféru prvního (svíčkového) koncertu v Krnově, měl v sobě punc výjimečnosti, a přesto, že to Orffové nedotáhli na špičku českého mainstreamu, kde patří (a proč ne?), vybudovali si malý kult, a tak si město Krnov lidé nespojují už jen s varhanami a kofolou, ale třeba právě s nimi. Když jsem byl nedávno v Brně, ptal se mě kamarád na Orffy a tvrdil mi (jako učitel), že když má všeho dost, hodí nohy na stůl a pustí si Bratry. Únik do Bingriwingri.

Za osm let se mnoho změní. Třeba i to, že jsem se s členy postupně seznamoval a nakoukl jim pod pokličku, čímž se mě jejich tvorba počala více dotýkat, aniž bych se stal fanouškem. Spíš bych hovořil o jistém „sbratření“. Změnil pohled bezdětného (skoro)třicátníka na pohled (skoro)čtyřicátníka dohlížejícího na vlastní děti s vědomím toho, že už ho mnoho „srandy“ nečeká, vrchol je pravděpodobně v minulosti (tedy v ...), budoucnost pochybná a přítomnost tíživá.

Šero odhaluje deziluzi středního věku. Není to ještě tma, ale už ani světlo. Rozradostněný pátek skončil, nastala zšeřelá neděle.

Představuji si poněkud znejistělý kukuč milovníků debutového alba po prvním poslechu Šera. Úvodní Na dně krnovské propasti ještě zobrazuje plynulý předěl mezi prvním a druhým albem, ale první polovina (až na popový a lehce rozjuchaný singl Trávy) staví na pomalých intimních písních, jakémsi bedroom folk-popu, ovšem nahraném v hi-fi kvalitě. Serža Vantóš v zakouřené místnosti. Vzpomínky na minulost, nesnesitelná přítomnost, zmršené vztahy. Samota. Prázdnota.

Přesto, že bicí znějí stále víceméně jazzově, posunulo se aranžmá směrem k současnému (nezávislému) popu. Stále se vyskytují downtempa, náznaky „click’n’cuts“ elektroniky a chill out hudby, známé z debutu, překvapí disonantní zvuky, šumy, ruchy (Vymazán, Sbor pomsty duchů, Šero), při prvních tónech Šera mi ihned vytanula současná dublinská hipsteřina Soil Creep (srovnej s Where (n) Meets Infinity z kazety Small Death - ovšem pochybuji, že ji někdo z Orffů zná).

Osm let je dlouhá doba a sdružení kolem talentovaného Ivana Gajdoše (autor většiny textů a hudby) a Lukáše Novotného (mozek a srdce projektu) stálo před rozhodnutím, ať už to přizná nebo ne, kam posunout zvuk (protože na albu se vyskytují i písně hodně staré), osobně vnímám zvukový posun pozitivně. Bratři Orffové rehabilitují český folk, nebo mnohem lépe - písničku zpívanou česky, a dělají to způsobem, který je ve světě a světu (haleluja!) konkurenceschopný.

Texty se pohybují v podobné rovině jako debut. V průsečíku mezi poetikou, naivitou, imaginací, banalitou, kýčem, svébytností a obecnou platností. Příklad za všechny: V písni Na dně krnovské propasti se zpívá o střílení motýlů do týla a myšlence, že by místo motýlů začal Serža chytat lidi, a v momentu, kdy si říkáte, že tohle překračuje i vkusný nevkus, nastupuje: „Co ale s lidmi, nejsou vůbec krásní, nemají křídla, nejsou barevní, příliš moc mluví o naději...,“ ze kterého vás zamrazí.

Vrcholem je skladba V záclonách, která se od špatně, špatně, nic moc, neustále rozvíjí a otvírá a choulí a rozkvétá (harmonicky jakoby posmutnělá Touch z poslední desky Daft Punk). Skladby Pak otevřte všechna okna („nástupkyně“ Nevypínám) a Jakoby svět by ve svém zlatém fondu mohl mít Nohavica, mají lehce noetickou a vánoční-sváteční atmosféru. Hitovku Vzduchem pak plně nahrazuje Tunel s dalším skvělým kytarovým motivem. A tak dál, jediné, co se snad nepovedlo, je rockově oslizlý osmdesátkový refrén Sboru mrtvých duchů, který na plné čáře prohrává s rytmicky a zvukově zajímavými slokami. Nejsem si také jistý zařazením instrumentálky Stepsauer, která je lepší než Vláček do Bingriwingri z minula, ale opět jako by sem spadla z jiné desky.

Nemíním se pouštět do porovnání prvotiny a novinky. Je to vždy trochu nesmyslné, ale dvěma věcmi jsem si jistý: novinka s každým poslechem poroste (obzvláště v pomalých písních začne rozkvétat mravenčí aranžérská a producentská práce) a Bratři Orffové přes určitou pochmurnost stále více hladí, než drásají. A také že minimálně orffí národ, kterého Bratři po několik let napínali mantrou „Šero se blíží...“, bude spokojen.

Rozvrkočený pátek skončil, nastává pozdní neděle. Ale třebas se ještě probudíme do byť pracovního a všedního, leč slunného pondělí. Poslední věta je pěkný kýč, ale...

Info

Bratři Orffové – Šero (Quazi Delict Records, 2013)

http://www.bratriorffove.cz

text © Václav

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pod pultem Kabinetu #6

redakce 26.02.2021

Zpěváka a kytaristu Vellocet Roll jsme posledně viděli s velkými kufry plnými vinylů. Které by vybral v Kabinet Records?

Každý má svůj boj (Corpus Christi)

Vít Kořínek 25.02.2021

Daniel opouští varšavský pasťák a na doporučení sympatického duchovního z ústavu míří přes celou zem do zapadlé vsi pracovat v truhlářské manufaktuře.

10 + 1 = Dan Dudarec (Minority Records)

redakce 24.02.2021

Vydavatele a producenta Dana Dudarce a jeho vydavatelství Minority Records čeká poměrně nabitý rok, chystá vydání hned tří titulů. Jaké písně ho provází životem? A co je jeho guilty pleasure?

Vstupní prohlídka: Dominik Suchý

redakce 23.02.2021

„Snažím sa robiť hudbu, ktorá znie, ako keď vidíš Rothkove obrazy, čítaš Kunderu, pozeráš Interstellar, počúvaš Pärta...“ Poznejte Dominika Suchého z Tittingur a Weltschmerzen.

Zpátky do budoucnosti (Priest)

Filip Rabenseifner 23.02.2021

Rubino nedosahuje pěveckých kvalit svého předchůdce Äsberga, který je klasicky školený operní zpěvák, což se podepsalo na zpracování vokálů.

Vysílač (Žižkovská noc): Dostat se mimo bubliny

su 22.02.2021

Dobří lidé z festivalu Žižkovská noc začali po přesunutí a následném zrušení festivalu v v loňském roce pracovat na podcastu Vysílač.

Hlasitěji, prosím (Tindersticks)

Jiří Přivřel 22.02.2021

Nové album Distractions je plné zkoušení, hledání, osahávání a nakonec i úspěšného nalézání. Nechybí ani ohlédnutí zpět.

Katetr: Pozitivní energie, preejakulační syndrom, smíření

Jarmo Diehl 21.02.2021

Kanye West a Kim Kardashian jsou rozvedení, Hugo Toxxx masturbuje, nic co by vybočovalo z mezí tohoto světa.

Ve starém baráku Hidden Orchestra (Creaks Soundtrack)

Jakub Koumar 20.02.2021

V jednom starém stavení se odehrává příběh poslední hry brněnského herního studia Amanita Design – Creaks.

Co právě v elektru kutěj: "Jsem v píči. Prší a venku se setmělo..."

Richard Kutěj 19.02.2021

Únorový díl novinek na elektronické experimentální scéně není veselý, zato je pestrý.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace