Články / Reporty

Brouzdání v emo vodách a paranoidní vize Archive

Brouzdání v emo vodách a paranoidní vize Archive

Jáchym Krohe | Články / Reporty | 05.12.2012

Nedělní koncert Archive, početně masivního trip-hop/progrockového kolektivu z Londýna, byl pro mě v jistém smyslu novým zážitkem. Až při cestě tramvají jsem si uvědomil, že je to první koncert, na který jedu úplně sám, forever alone bez kamaráda, spřáteleného gangu nebo prostě kohokoli, s kým má člověk na koncertě potřebu diskutovat kvalitu poslední desky a piva v klubu, případně nepohodlné rozměry postavy bránící ve výhledu na pódium. Najednou jsem se začal cítit jako ta blonďatá slečna z videoklipu k Bullets, která zjistí, že naproti ní sedí ve vlaku její vlastní temné já a že asi nebudou úplně kamarádky. Introvertní náladu umocnilo nejen počasí za oknem tramvaje, ale o chvilku později i první tóny syntezátoru a kytary, které dávaly jasně najevo, že se celý večer ponese v atmosférickém, až filmovém duchu. Vnímat koncert jako soundtrack k neexistujícímu filmu nebylo vůbec těžké, projekční plocha zůstala až do přídavků vypnutá a nabízela se tak jako tabula rasa pro vlastní scény z různých končin duše.

Na pódiu se postupně střídali čtyři vokalisti, kromě základní trojky Pollard Berrier, Dave Pen a Maria Q i nová Holly Martin, která vypadala jako popovější Zola Jesus. Archive tak dostali dost prostoru k vyjádření všech emočních poloh, které za všechny ty roky do svého archivu nasbírali. Berrier svým falzetovým „watch out, my angel, watch out“ odstartoval přehlídku velkých hitů kapely a u mikrofonu se postupně střídaly mužské a ženské vokály. Později se celý ten imaginární soundtrack k filmu přelil v pásmo z aktuálního alba With Us Until You Die, které přehráli skoro celé. V sále začalo přibývat marihuanového kouře, a tak jsem určitě nebyl jediný, který přestal vnímat hranice mezi jednotlivými songy, a na útržky z textů začal asociovat náhodné kousky vzpomínek, nočních můr a představ, které se pak v různých úhlech a kombinacích odrážely od projekčního plátna a zavěšené diskokoule do všech koutů sálu.

Brouzdání v emo vodách se překlopilo do paranoidních vizí až skoro ke konci koncertu se songem Dangervisit, (což je mimochodem i název vlastního labelu, pod kterým Archive vydali aktuální desku) a imperativní výkřiky „Feel! Trust! Obey!“ navodily atmosféru předposledního alba Controlling Crowds. U stejnojmenného songu začala zářit i projekce, ze které postupně vystupovali lidi v bílých maskách, seřazení jako ovce na porážku, a Berrier k tomu přesvědčivě deklamoval, „Stay on your knees with your cross and don't tell me to know so; the world is my playground too and I refuse to follow“. Na závěr dvou pásem přídavků zazněl singl z téhož alba, na který očividně všichni fanoušci čekali. Už zmíněný videoklip k Bullets zaplnil tísnivou existenciální projekcí dřív prázdnou plochu a nenechal žádné místo pro vlastní myšlenky a nálady. Schizofrenní postava, ujíždějící vlak a zhmotněný osobní stín, svíjející se v bláznivém tanci, se sice později přeměnili v ujíždějící tramvaj a bezdomovce svíjejícího se v záchvatu kašle, ale něco přece zůstalo uvnitř. Takový malý stín, který v každém fanouškovi posedle tančí a nutí zůstat s Archive „until you’re dead“.

Info

Archive (uk)
2. 12. 2012, Lucerna Music Bar, Praha

foto © Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.