Jáchym Krohe | Články / Reporty | 05.12.2012
Nedělní koncert Archive, početně masivního trip-hop/progrockového kolektivu z Londýna, byl pro mě v jistém smyslu novým zážitkem. Až při cestě tramvají jsem si uvědomil, že je to první koncert, na který jedu úplně sám, forever alone bez kamaráda, spřáteleného gangu nebo prostě kohokoli, s kým má člověk na koncertě potřebu diskutovat kvalitu poslední desky a piva v klubu, případně nepohodlné rozměry postavy bránící ve výhledu na pódium. Najednou jsem se začal cítit jako ta blonďatá slečna z videoklipu k Bullets, která zjistí, že naproti ní sedí ve vlaku její vlastní temné já a že asi nebudou úplně kamarádky. Introvertní náladu umocnilo nejen počasí za oknem tramvaje, ale o chvilku později i první tóny syntezátoru a kytary, které dávaly jasně najevo, že se celý večer ponese v atmosférickém, až filmovém duchu. Vnímat koncert jako soundtrack k neexistujícímu filmu nebylo vůbec těžké, projekční plocha zůstala až do přídavků vypnutá a nabízela se tak jako tabula rasa pro vlastní scény z různých končin duše.
Na pódiu se postupně střídali čtyři vokalisti, kromě základní trojky Pollard Berrier, Dave Pen a Maria Q i nová Holly Martin, která vypadala jako popovější Zola Jesus. Archive tak dostali dost prostoru k vyjádření všech emočních poloh, které za všechny ty roky do svého archivu nasbírali. Berrier svým falzetovým „watch out, my angel, watch out“ odstartoval přehlídku velkých hitů kapely a u mikrofonu se postupně střídaly mužské a ženské vokály. Později se celý ten imaginární soundtrack k filmu přelil v pásmo z aktuálního alba With Us Until You Die, které přehráli skoro celé. V sále začalo přibývat marihuanového kouře, a tak jsem určitě nebyl jediný, který přestal vnímat hranice mezi jednotlivými songy, a na útržky z textů začal asociovat náhodné kousky vzpomínek, nočních můr a představ, které se pak v různých úhlech a kombinacích odrážely od projekčního plátna a zavěšené diskokoule do všech koutů sálu.
Brouzdání v emo vodách se překlopilo do paranoidních vizí až skoro ke konci koncertu se songem Dangervisit, (což je mimochodem i název vlastního labelu, pod kterým Archive vydali aktuální desku) a imperativní výkřiky „Feel! Trust! Obey!“ navodily atmosféru předposledního alba Controlling Crowds. U stejnojmenného songu začala zářit i projekce, ze které postupně vystupovali lidi v bílých maskách, seřazení jako ovce na porážku, a Berrier k tomu přesvědčivě deklamoval, „Stay on your knees with your cross and don't tell me to know so; the world is my playground too and I refuse to follow“. Na závěr dvou pásem přídavků zazněl singl z téhož alba, na který očividně všichni fanoušci čekali. Už zmíněný videoklip k Bullets zaplnil tísnivou existenciální projekcí dřív prázdnou plochu a nenechal žádné místo pro vlastní myšlenky a nálady. Schizofrenní postava, ujíždějící vlak a zhmotněný osobní stín, svíjející se v bláznivém tanci, se sice později přeměnili v ujíždějící tramvaj a bezdomovce svíjejícího se v záchvatu kašle, ale něco přece zůstalo uvnitř. Takový malý stín, který v každém fanouškovi posedle tančí a nutí zůstat s Archive „until you’re dead“.
Archive (uk)
2. 12. 2012, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.