Calvin Johnson: Mikrofon věci jen komplikuje

V dobře ukrytém baru vedle pražské AVU hraje na španělku pro zhruba dvacítku lidí chlápek ve středním věku pozoruhodně připomínající Billa Murrayho. Dojem umocňují taneční kreace a praštěná poetika, která koncert místy posouvá na hranici stand-up výstupu. Pod nohama se mu občas proplete pobíhající pes. Celé je to proloženo lehce kostrbatými písničkami s hlasem tak hlubokým, že spolehlivě rozvibruje vnitřnosti (a především srdce) všech přítomných. Koncert šéfa K Records a někdejšího frontmana Beat Happening byl dost možná nejmíň pravděpodobný koncert letoška. O důvod víc, proč s Calvinem Johnsonem udělat zmatený rozhovor.

Během koncertu jsi zpíval o písničce, která bude hrát, až zemřeš. Jaká to bude?
To byla ona. (skladba What Was Me – pozn. red.)

A po které písničce bys naopak sáhl nejdřív, kdybys dělal DJe na svatbě?
Mám rád Diamonds Are Forever od Shirley Bassey. Je to moc romantická písnička. Když jsem poprvé slyšel o tom, že tu hraješ, myslel jsem, že je to nějaká legrace… No, rozhodně používám během hraní i prvky humoru…

Ne, myslím před koncertem. Vypadalo neskutečně, že bys odehrál v Praze skoro utajenou show pro pár lidí. Snažíš se záměrně udržovat věci v tomhle měřítku?
To ani ne. Zavolal jsem Andimu (šéf rakouského labelu Fettkakao – pozn. red.), že mám tenhle týden volno a on mi domluvil pár koncertů. Děláme, co můžeme.

Tvoje kapely se obvykle vyznačovaly jistou úsporností, ale teď už nepoužíváš dokonce ani mikrofon na zpěv. Jak jsi k tomu dospěl?
Proč se s tím otravovat. No ne? Jenom to věci komplikuje.

Beat Happening a K Records jsou důkaz, že z minima prostředků se dá udělat hodně, a vedly tak řadu lidí k nastartování řady projektů. Co kdysi přesvědčilo tebe, že můžeš mít kapelu?
Punk rock obecně. Ukázal mi, že by to šlo. Do té doby mě to ani nenapadlo. A moje máma mě taky vždycky hodně podporovala.

Slyšel jsem, že tvoje první kytara patřila tátovi…
To je ta, na kterou jsem dneska hrál. Moje máma jí dala tátovi jako svatební dar. Je z roku 1954 a má pro mě velkou cenu.

Během let jsi vystřídal bezpočet kapel. Nevydržíš dlouho v zaběhnutých kolejích?
Musí být dost těžké se mnou vyjít. To je jediné vysvětlení, které mě napadá.

Četl jsem, že Beat Happening se jako kapela nikdy nepřestali scházet. Je to pravda?
Občas zkoušíme nebo nahráváme. Nikdy jsme se vlastně nerozpadli. Jen jsme přestali koncertovat a vydávat desky.

Proč?
To nevím. Musíš se asi zeptat ostatních. V tuhle chvíli to nevidím na to, že by z toho mohlo být něco víc. Ale možné je všechno. Taky jsem si nemyslel, že budu hrát v Praze. A víš co? Právě jsem tu hrál!

Hudební vydavetelství si často stěžují na to, že s nástupem internetu a stahování přišly těžké časy. Máte to s K Records stejně?
A kdy nebyly těžké časy? Vždycky se něco najde. Člověk prostě musí pokračovat, ať se děje, co se děje.

Jaký formát hudby máš nejradši?
Mám rád nahrávky pro fonograf (zjevně ne voskové válečky, ale matoucí způsob, jak popsat normální vinyl – pozn. red.), ale každý formát má svoje výhody. Nevadí mi ani prodávat písničky v digitální podobě. Ať si každý vybere to, co mu vyhovuje.

Chystáte na K Records něco, na co bys zvlášť rád upozornil?
Určitě! Vydáváme teď nahrávku The Shivas a album Abandoned Apartmens od Jeremyho Jaye, to mám hodně rád. A teď v květnu vychází album Moanin' mojí nové kapely Hive Dwellers.

To je teď tvoje hlavní kapela? Jak se liší od těch předchozích?
Je to rokenrolová kapela. Lidi, co v ní hrají se mnou, jsou o dost lepší muzikanti, než jsem já. Užívám si to.

Celý svůj život jsi pevně spjatý s Olympií. Je to stejné město, jako když jsi začínal?
Kdepak, teď je to tam o dost zajímavější. Je tam mnohem víc lidí, co dělají hudbu a spoustu bezva věcí. Je to fajn.

Tvůj zpěv zní skoro jako basa. Měl jsi výjimečně hluboký hlas už jako kluk?
Tak nějak to přišlo. Jako teenager jsem objevil Leeho Hazelwooda. Produkoval desky Nancy Sinatra a zpíval s ní duety. To pro mě bylo hodně inspirující.

Máš za sebou padesátku. Jaké je zatím tvoje hlavní životní ponaučení, které bys rád předal dál?
Jdi za svým srdcem. Je to klišé, ale nevzniklo pro nic za nic.

Vzpomeneš si, kdy ses tím neřídil a pak jsi toho litoval?
To nevím… Jako kluk jsem asi chtěl dělat filmy, ale nikdy jsem se k tomu nedostal.

To ale ještě pořád můžeš.
To je fakt!

Během vystoupení jsi měl monolog o památnících. Až ti budou chtít za sto let v Olympii chtít postavit pomník, co by to mělo být?
Skate park.

Dneska uplynulo přesně 20 let od smrti Kurta Cobaina, takže se tomu asi nemůžu vyhnout. Jaké máš na něj vzpomínky?
Fajn kluk. Vím, že se pohyboval tam, co já. Ale popravdě je těžké udržet v hlavě události tak, jak se doopravdy staly.

Courtney Love zpívala o tom, že s tebou v Olympii chodila do školy. Je to tak?
O tom silně pochybuju.