Lenka Špryslová | Články / Recenze | 29.08.2012
Očekávání je svinstvo. Kamarád mi kdysi vyprávěl, jak si na turné v Itálii dal k snídani čerstvě rozpečenou rolku... Sbíhaly se mu sliny, úplně cítil tu nugátovou chuť. Pak si kousnul. Párek! Ponechme stranou, že kamarád je vegetarián, v tu chvíli mu nějaký kus masa byl docela buřt. Jen okusil něco, na co nebyl připravený.
Když se mi dostalo do ruky nové album Beatsteaks, udělala jsem chybu. Girls got rhythm and expectations. Poslední dvě studiovky, Smack Smash a .limbo messiah byly ve znamení přímočařejšího rock’n’rollu. Živé Kanonen auf Spatzen jakbysmet. Na posledním koncertě v Praze nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo nějak dramaticky změnit. Pak přišel Boombox, a najednou je všechno úplně jinak. První poslech je jako když vás posadí na centrifugu, zatímco vy s cukrovou vatou v ruce čekáte frontu na řetízkáč.
Už od samého úvodu Beatsteaks balancují na hraně, přes kterou méně odolné fanynky přepadávají se srdceryvným křikem. Fix It je, řekněme, velmi neortodoxní otvírák. Je to totiž hroznej bordel. Po rokenrolu ani stopy, srdeční rytmus se opožďuje. Aby toho nebylo na nebohého posluchače moc, dostane odměnu, když přežije první track. (Sedni! Hodnej.) Milk & Honey je záchytný bod. Jako singl se objevil s předstihem a teď přichází křísit. Takových momentů je na desce víc. Rozhodit, uklidnit, cukr a bič. A tak trochu převýchova fanoušků. Už napodruhé se přistihuji, že se mnohem víc těším na centrifugu. Řetízkáč je pro sraby.
Jako by se Beatsteaks po vydání živého dvojalba rozhodli udělat radikální řez. Jen velmi málo karet z původního domečku zůstalo na svém místě. Teď je to spíš želva. A tím nemyslím zvíře, ale tu bojovou formaci. Štíty vzhůru, kopí vpřed, čelní útok. Hrají si s rytmem, místy se houpou na vlně reggae a ska, místy se dostávají do kulometných paleb. Je to tak obskurní, že dojde i na stadionový rock ve stylu Bon Jovi, ročník 80. I na ten rock’n’roll nakonec dojde. A překvapivě to není tak zlý, jak se může zdát, když to napíšete. Jsou totiž věci mezi nebem a Berlínem. Nějakým záhadným způsobem tahle směsice tvoří svébytný celek, i když připomíná puzzle od Dalího.
Ve výsledku je Boombox neskutečně barevná deska. Možná právě proto se snadno stane, že vám na repeat běží třikrát po sobě a ani si toho nevšimnete. Různorodost nenudí. We’re stealing it from different planets and we put it on a boombox.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.