Vadim Petrov | Články / Reporty | 24.01.2020
Večer v Akropoli otevírá polská producentka Ina West se svojí různorodou tvorbou někde mezi dream popem a trancem. S sebou má bubeníka a s výměnou syntezátoru za baskytaru přinese i slušnou energii, škoda, že se ztrácí v bludišti nástrojů čekajících na následující produkci. West se nenechá znervóznit pomalu se trousícím davem a jede naplno. Dokážu si ji představit v intimnějším prostoru.
Krátká pauza, přicházím na konec první písničky Kataríny Málikové. V sále je tma a bedny opakují navrstvený vokál, zpěvačka sama mlčí. Zahraniční úspěch nové desky Postalgia sem tam provázely komentáře o cizosti, až bizarnosti celého projevu. Samotného by mě to nenapadlo, slovenštině i synťákům převážně rozumím, ale jak se ve mě ta myšlenka rozležela, musím jí dát za pravdu. A i kdyby ne já, pak stín, co se nade mnou tyčí a drží prst na sampleru, mluví jednoznačně.
Katarína Máliková popořadě odehraje celou novinku (krom závěrečné Nešťastné neděle, která desce slouží jako outro) s několika bonusy a jde o povedené rozhodnutí. Stopáž natáhne bohatšími aranžemi některých písní, tu retro sólíčko na synťák, tu popuštění uzdy divokým vokálním smyčkám, které nejspíš ve studiu padly za oběť postprodukčním škrtům. Máliková se ráda oddává experimentování s vybavením a o drum machines dokáže vyprávět se zapálením jako málokdo, není tedy divu, že stage proměnila v bludiště nástrojů a kabelů. Spíše řídké podklady by hravě zvládl jeden laptop, Máliková ale suverénně postaví celou kapelu a krom bicích jsou její členové obklopeni šavlemi, poťáky a tlačítky, sen každého, kdo kdy kroutil oscilátory.
V půlce setu nastoupí kmotra Never Sol a zapěje část vlastní skladby Trees. Do té doby dominantní Máliková se skrčí na kraji stage a občas houkne backvokál, načež se zmateně rozhlídne, když Never Sol hudbu náhle utne. Proč právě ona? Máliková jí děkuje za inspiraci, když ji kdysi viděla stát samotnou za syntezátorem Prophet, za podobným, který vládne i dnešnímu vystoupení. Kruh se uzavřel, obě políbí cédéčko a vrhnou ho do davu.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Máliková položí své drobné prsty na klávesy a dokončí koncert. Dav jásá, opakovaná klaněčka končí omluvou – přídavek nebude, je deset hodin. Škoda zpoždění, které na večeru o dvou kapelách překvapí. Palác Akropolis vůbec Málikové prokazuje medvědí službu, divadelní (?) světla shora dávají její tváři výraz mrtvoly. Kdyby kapelu osvětlovaly pouze displeje nástrojů, šlo by rozhodně o lepší světelnou šou než náhodné přepínání dvou nepovedených presetů.
Odcházím lehce roztrpčený. Akropole není můj oblíbený klub, velká, „divadelní“ stage v nepoměru k nevelkému sálu ničí menší koncerty a není dostatečně velkorysá k těm větším. Průměrný zvuk a hrozná světla atmosféře taky nepomůžou. Katarína Máliková se svým neotřelým zvukem a silným projevem si zaslouží víc.
Katarína Máliková (sk) + Ina West (pl)
21. 1. 2020 Palác Akropolis, Praha
foto © Mária Karľaková
Jiří Přivřel 05.12.2023
Tři dny radikálního naslouchání. Metalovou performancí první večer zavírá Petr Válek, Ondřej Merta a Jára Tarnovski. Poslech v rampě. Stíháme poslední tramvaj, což se další dny nepodaří...
Julia Pátá 03.12.2023
„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.
Michal Pařízek 29.11.2023
Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.
Eva Karpilovská 28.11.2023
V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.
Tomáš Jančík 26.11.2023
Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.
Dominik Polívka 26.11.2023
Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.
Kryštof Kočtář 24.11.2023
Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.
Michal Smrčina 23.11.2023
Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...
Lukáš Grygar 22.11.2023
Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.
Jiří V. Matýsek 21.11.2023
Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.