Milostný dopis světu (Tomáš Šenkyřík, Pavel Rajmic, Prokop Šenkyřík)

Tomáš Šenkyřík své nejnovější album Pulse Wave poněkud impresionisticky koncipoval jako „deník událostí a pocitů“, které prožíval v průběhu roku 2023. Tim nejintenzivnějším momentem pak podle něj byla smrt jeho matky. Za inspirační zdroj ovšem sloužila také „relativita času“ pociťovaná při prohlížení starých fotografií a filmů, přičemž hudba na desce má současný turbulentní svět a jeho neméně vířivé tempo času jaksi zpomalit. Pokud ve vás již tyto lyrické úvahy a intimní témata jemně rozezvučují spřízněnou strunu, soustředěný poslech experimentálního alba Pulse Wave ji přímo rozhlučí.

Hudba na něm je velmi minimalistická, pročež k ní doporučuji zvolit i minimalistický setting. Étericky táhlé tóny houslí Pavla Rajmice či uvážlivé vyťukávání klavírních klapek Prokopa Šenkyříka za doprovodu nahrávek pořízených v terénu – to zkrátka nefunguje v obklopení bezpočtu rušivých podnětů. Potemnělá místnost a samota se zdají být jejich ideálním přirozeným prostředím. Album pak působí jako četba starého milostného dopisu, který člověk nalezl zapomenutý a ztracený někde v krabici na půdě. Ačkoli není adresován přímo jemu, jeho slova se jej dotýkají a je schopen z nich vyčíst hluboký cit. Adresátem zde ovšem jako by byl svět či život sám, nikoli konkrétní člověk. Hřejivé skladby desky Pulse Wave totiž pějí o kráse bytí, kterou se snaží mimo jiné i skrze užití field recordings zrcadlit, vracet světu zpátky. Když se například ozvala nahrávka zpěvu ptactva, měl jsem zprvu dojem, že zaznívá nikoli z mých repráků, nýbrž z okna, pod nímž se mi přednedávnem několik opeřenců usídlilo a pořádají zde nepřetržité koncerty.

Skladby samy mají strukturu jemně rozkolísaných záchvěvů, které dohromady připomínají obraz plynoucí čáry života. Místy se totiž tóny elektronických i akustických nástrojů stoupavě vzdouvají, jindy naopak citlivě klesají a tichnou, jen aby posléze opět zažily rozhodný vzmach. Dodejme ovšem, že občas zaznívající bezeslovný zpěv umí tuto křivku poněkud rozkolísat, vyplavit poslouchající z ponoru v abstraktních proudech instrumentálních vod zpátky na až příliš konkrétní břeh. Jinak se ale člověk v jednotlivých skladbách objevuje spíše v pozici operatéra s hudebními nástroji. V tomto se album liší například od některých zvukových instalací vystavených v rámci Beyond the Sound v Domě umění Brno. Ty pracovaly se sonifikací či snímáním zvuků z blízkého okolí galerie, které se vyjevilo jako prodchnuté hluky způsobenými městskou antropogenní sítí.

Oproti nim představuje Šenkyříkova deska poněkud útěšnější útočiště, do nějž se poslouchající může skrýt před přehlcujícím městem a jeho lidskými obyvateli. Na každý pád mohou posloužit coby vábnička na Šenkyříkovu výstavu Zvukové krajiny Brna, zvuky lidské a mimolidské, která je až do 14. července k vidění v brněnském Domě umění.