Články / Seriály / / 10+1

10+1 = Ondřej Zátka

10+1 = Ondřej Zátka

Anna Mašátová | Články / Seriály / / 10+1 | 06.09.2014

Pokud potkáte někoho z české hudební scény na každém koncertu, co za to stojí, je to Ondřej Zátka. Saxofonista, člen španělským temperamentem prosycené formace Carnem, host Marka Dusila i MaTeMaTo, i v současnosti spících kapel Obří broskev a N.O.D. Štěpána Smetáčka, vybral desítku svých nej včetně bonusového gastronomického potěšení.

Morphine: Good (1992)
Morphine jsem dostal někdy na gymnáziu na nepopsané kazetě a netušil, co jsou zač. V té době jsem poslouchal skoro výhradně jazz, ale tahle kapela mě chytla hned. Asi tím naprosto nezaměnitelným zvukem, který poznáte po pár taktech. Je to taková kytarovka bez kytary, kterou tady nahrazuje barytonsaxofon. A taky mě vždycky bavilo, že Marku Sandmanovi stačily na baskytaře dvě struny. Když jsem se k nim po pár letech vrátil, zjistil, co to vlastně je, a poslechl si je komplet, největší zážitek pro mě byla jejich první deska a už to tak zůstalo. Asi proto, že ten jedinečný zvuk je tu v nejsyrovější podobě. Je to ale těžká volba a na jejich dalších čtyřech studiovkách je taky spousta pokladů. Třeba úvodní skladba Honey White z desky Yes je jeden z nejlepších výkopů alba, co znám.

Lamb: Fear of Fours (1999)
Snad trochu méně slavná deska slavného dua. Žánrová koláž, kde se potkává trip-hop, jazz, gospel, soul, minimalismus a spousta dalších vlivů a která vás okamžitě spolkne, jistě i díky podmanivému hlasu Lou Rhodes. Zahloubané texty a občasný patos, který chvílemi hrozí překročit únosnou hranici, ale nikdy to neudělá, člověka naplňují jistotou, že i když život na tomhle světě je v jádru tragický, přece jen to nakonec všechno dobře dopadne.


Keith Jarrett: Kolínský koncert (1975)
Jeden člověk, jeden nástroj a úplná svoboda. Encyklopedie stylů od boogie woogie po abstraktní výlety, a možná i proto se o Kolínském koncertu někdy říká, že je přeceňovaný a vlastně ničím objevný. Pro mě je tady ale nejdůležitější čistá radost z hraní, která je slyšet i v bezděčném zpěvu a halekání, což je Jarrettův trade mark.

John Coltrane: Love Supreme (1965)
Těžko něco psát. Nic silnějšího jsem u žádné jiné nahrávky nezažil. Spiritualita a upřímnost, jaké člověk v současném jazzu nachází jen obtížně.


Joshua Redman: Elastic (2002)
V té době pro mě byl Redman něco jako Batman. Prostě superhrdina. A tahle deska, kterou považuju i dnes za jeho nejlepší, mi otevřela úplně nové obzory, hlavně co se týče práce se zvukem saxofonu. Nejvíc mě baví, jak si hraje s vícehlasy, ať už jsou playbackované nebo naživo efektované harmonizérem. Přestože jeho další, hlavně ta poslední alba už mě nechávají dost v klidu, díky Elastiku pro mě bude Redman hrdina už napořád.


Bonzo Dog Doo-Dah Band: Gorilla (1967)
Hudební kabaret, parta geniálních komiků, kteří místo vymýšlení skečů točí desky. Jejich kamarádství a spolupráce s Monty Pythony rozhodně není náhodná. Parodují snad všechny existující hudební styly a pár navíc jich ještě vymysleli. Zároveň je ale potřeba říct, že mezi gagy je schovaná spousta skvělé muziky. Na první desce je většina nejlepších věcí, třeba i písnička, která dala název kapele Death Cab for Cutie.


The Young Gods: Everybody Knows (2010)
Pravidelná dávka živelné, temné energie. Rozvodněná podzemní řeka, do které vede výpusť z chemičky. The Young Gods jsou stálice švýcarské (a po těch letech, co k nám pravidelně jezdí, vlastně i česko-moravské) hudební scény a jejich zatím poslední deska je podle mě naprosto dokonalá. Slabý moment na ní prostě nenajdete. Po těch čtyřech letech už se hodně těším na další, ale laťku si mistři dali hodně vysoko.

Medeski, Martin & Wood: Uninvisible (2002)
Jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Hvězdné trio, které si svou hvězdnou pozici nijak zvlášť nehájí a klidně zkouší, co by se tak dalo ještě vymyslet, ať už se to někomu bude líbit, nebo ne. Řekněte mi jakýkoli rozumný důvod, proč by jeden z nástrojů v písničce nemohl být ping-pongový stůl?


Floex: Zorya (2011)
Deska, na kterou se od předchozího alba Pocustone vyplatilo těch deset let čekat. Bohatost a propracovanost zvuků, ze kterých je nahrávka vymodelovaná, přenáší do snových světů, odkud se pak člověku nechce zpátky.

Sex Mob Does Bond (2001)
James Bond, jazz, humor, avantgarda, testosteron. Člověk by na takový mix až nevěřil, ale je to tak. Jen pozor, kvílející slide trubku Stevena Bernsteina je pak těžké dostat z uší.


guilty pleasure: Cibo Matto: VIVA! La Woman (1996)
Mám rád jídlo. A tahle deska je O JÍDLE ÚPLNĚ CELÁ!!! Název kapely ostatně italsky znamená Bláznivé jídlo a je to dost přesné. Dvě šílené Japonky zpívají anglicky s šíleným přízvukem o lásce k beef jerky a pepřové zmrzlině. Ale zas tak provinile se u toho necítím, protože je to i skvělá muzika. A přestože je to asi proti pravidlům, musím zmínit i album Michaela Frankse The Art of Tea z roku 1976 a dvě gastronomické skladby Egglant a Popsicle Toes.

Info

www.carnem.eu
www.obribroskev.cz

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

10 + 1 = Klara Andersson (Fågelle)

redakce 11.10.2019

Co inspiruje švédskou noise-popovou umělkyni Fågelle, nám shrnula do deseti položek a přihodila jedno guilty pleasure.

10 + 1 = Binker Golding (uk)

redakce 01.10.2019

Na ukázkách hudebního vkusu saxofonisty Binkera Goldinga se dá celkem názorně demonstrovat, o čem že vlastně je současný britský jazz. Nenechte si ujít na Jazz Goes to Town.

10 + 1 = Scott McCloud (Soulside)

redakce 26.09.2019

Soulside po letech vrací, aby odehráli dva České koncerty. A i když tady hraje Scott, jak se říká, až "druhé housle", respektive kytaru, má naposloucháno, nebrání se modernímu a nezapomíná…

10 + 1 = Sifon (WWW)

redakce 24.09.2019

Než WWW Neurobeat vystoupí před lodí Altenburg 1964, poskládal Ondřej Anděra zvaný Sifon deset a jednu hudební radost.

10 + 1 = Pavel Zlámal

redakce 21.09.2019

Zásadní hudby, která mě zasáhla, je daleko víc a bohužel nemyslím, že bych dokázal vygenerovat průřez, aniž bych se cítil vinen, že jsem něco nebo spíš mnoho opomenul...

10 + 1 = Alexis Fleisig (Soulside)

redakce 19.09.2019

Výběr deseti formativních skladeb tentokrát dostal jiný nádech: tady jsou nejoblíbenější bubenické party Alexise Fleisiga.

10 + 1 = Roberts Vanags (Carnival Youth)

redakce 14.09.2019

„Když lidi přestanou poslouchat smutnou hudbu, bude zle, protože to znamená, že se něčemu brání. Poznání něčeho hlubšího. Vypnou se.“ Zkusme to nedopustit!

10 + 1 = Sasami Ashworth

redakce 10.09.2019

Epické dechy, nádherné melodie, rozmarné aranže a kontra-melodie. Zmínila jsem ty epické dechy? ptá se americká hudebnice Sasami ve svém výběru zásadních songů. Koncert v Praze brzy.

10 + 1 = Rick Maguire (Pile)

redakce 27.08.2019

Kdyby nebyli Fugazi, nemáme spoustu kapel. Ani Pile.

10 + 1 = Bartosz Borowski (Lonker See)

redakce 14.08.2019

Lonker See obsáhnou jazz, space rock i psychedelii a co je k tomu mimo jiné vedlo, se dá vyčíst i z deseti zásadních písníček/alb Bartosze Borowského.