Články / Seriály / / 10+1

10 + 1 = Ondřej Vratislav Vyšehradský (emozpěv)

10 + 1 = Ondřej Vratislav Vyšehradský (emozpěv)

Anna Mašátová | Články / Seriály / / 10+1 | Do 20.11.2016

I když se v rodině hudba nijak nepěstovala, prý se ozvaly silné geny předků. Ondřej Vratislav Vyšehradský psal od mala povídky a básničky, posléze se zamiloval do hudby a svůj literární zájem přesměroval k písničkám. Coby samouk začal hrát na kytaru, přetlak příběhů v hlavě vyřešil psaním a skládáním. Hudbou se neživí, přesto založil úspěšný projekt emozpěv, kde je mu hudebním partnerem basák Martin Drahoňovský. Nedávno vydali druhé album s názvem Hebké bolesti, které pokřtí 22. listopadu 2016 v Café V lese.

Radiohead - Kid A (2000)
Kid A je pro mě rozhodně nejzásadnější album v životě. Dostal jsem se k němu rok po vydání, v šestnácti letech, a úplně to změnilo můj přístup k hudbě. Věděl jsem, že Radiohead jsou skvělá kytarová kapela devadesátých let, miloval jsem jejich Just, Paranoid Android i Creep. Měl jsem opravdu moc rád všechny jejich desky. A najednou přišli s nekytarovou nahrávkou. Tohle album pro mě byla brána do říše hudby, protože mi došlo, že nemá cenu škatulkovat a už vůbec nemá cenu zůstat věrný jen jednomu žánru. Hudba má tolik barev a chutí, že jen blázen by zůstal u jedné.


Sigur Rós - ( ) (2002)
Tohle album jsem chytil v neuvěřitelně citlivou dobu. Po dvou letech jsem se totiž jako puberťák, rozešel s holkou, která byla moje první. Ve všem. Vlastně jsem pak na dlouhou dobu citově okoral a zvuk Sigur Rós na tom měl lví podíl. Celá deska je tak srdcervoucí, dojemná, teskná, ale i energická a živá, že bylo najednou hrozně krásný utápět se ve vlastním splínu. Dodnes mám Untitled 8 (Popplagið) jako tu skladbu, kterou bych si chtěl nechat zahrát na pohřbu. Patetickou, ale neuvěřitelně silnou.


David Bowie - Low, Heroes, Lodger (1977-1979)
Tři desky spojím do jedné položky, protože jsou pro mě vlastně jedna nahrávka na pokračování. Ke zvuku a charakteru Bowieho jsem došel poměrně pozdě, asi až v pětadvaceti letech, ale stal se jedním z mých hudebních hrdinů. Zvuk, kterého docílil na legendární berlínské trilogii předběhl dobu. I když řada lidí může namítnout, že nevytvořil žádný z těch stylů, které za svou kariéru prostřídal, jeho nesmazatelnou zásluhou je, že dokázal vytěžit potenciál “komunitních žánrů” v popkultuře.


David Bowie - Blackstar (2016)
Kdyby na to přišlo, dokázal bych sestavit tenhle seznam jenom z Bowieho alb, ale poslední Blackstar tu napsat musím. Nevzpomínám si totiž, kdy naposledy jsem zažil tak neskutečně silný emoce při poslechu hudby. Samozřejmě, že to bylo umocněný náhlým odchodem, ale i bez toho - Lazarus je prostě fenomenální skladba.


Miles Davis - Bitches Brew (1970)
Po té, co jsem vstoupil s Kid A do brány hudby, byla jen otázka času, kdy najdu další perly posouvající hranice. Setkání s Davisem ve mně zanechalo hlubokou rýhu. Najednou tu byla nestandardizovaná skladba, absolutně volná a uvolněná. Ale zatraceně kvalitní a živá. Postupně jsem se dostal i k jeho ranému jazzu, který mě taky řádně dostal. Jakoukoliv z jeho nahrávek si s chutí jednou za čas pustím.

Mars Volta - De-Loused in the Comatorium (2003)
Když jsme to poprvé slyšel, absolutně mě to odfouklo. Neskutečně rychlé, tvrdé, dynamické, ale zároveň psychadelické a harmonické. Kytarový riff v Roulette Dares (The Haunt Of) nebo bezchybná rytmika v Drunkenship of Lanterns mnou i po letech škubou. Mars Volta vždycky stáli na jednom z nejlepších kytaristů své generace, Omaru Rodríguez-Lópezovi, ale jakou on si dokázal najít rytmiku, z toho jsem naprosto paf dodnes.


Priessnitz - Freiwaldau, Nebel (1992)
Opět spojím dvě desky do jedné kolonky. Ony spolu totiž velmi úzce souvisí. Starý Priessnitz jsou naprostá srdcovka. Vždycky jsme miloval Kružíkovu kytaru, její zvuk i harmonie a Švejdíkovi rané texty. Byly pro mě důkazem toho, že to česky jde. A nemusí tam být žádný humor, ani nadsázka, na což sází tolik muzikantů a mě se to vždycky neuvěřitelně zajídalo. Kromě toho jsou ty devadesátkové písničky Priessnitz naprosto skvělé. Bez výjimky.


Mňága a Žďorp - Made in Valmez (1991)
V pubertě jsem na Mňágu chodil, jejich devadesátkový desky miloval. Ta skotačivá melancholie mi imponovala. I když je jejich hudba vlastně dost jalová, měla v sobě vždycky zvláštní kouzlo. S přibývajícím věkem (mým i kapely) se teda trochu vytrácí, ale zrovna Made in Valmez je po všech stránkách tak skvělá, že si ji hrozně rád poslechnu i dnes, protože výhledově budeme všichni šťastni!


Gustav Mahler - 5. symfonie (1901-1902)
Mahlerovy symfonie jsou neskutečné. Každá má svou sílu a hloubku a je nemožné vybrat tu, která by měla všechny reprezentovat. Ovšem 5. symfonie v sobě ukrývá naprostý klenot. Totiž čtvrtou větu, obecně známou jako Adagietto. Vlastně ani nedovedu popsat, co mě na této skladbě tolik přitahuje, ale pokaždé, když ji slyším (a je jedno, v jaké náladě), musím se zastavit a vychutnat si tu nadpozemskou krásu.


Houpací koně - Hotel Palace (2010)
Houpací koně jsem poprvé objevil v době mezi alby Písně z bistra (2003) a Tiché dny na Klíši (2006). Uhranula mě jejich nálada a skvělé texty Jirky Imlaufa. Pak se na nějaký čas odmlčeli a vyloupli se v roce 2010 se svěžím zvukem na albu Hotel Palace. Byl jsem nadšený a překvapený. Tou dobou pro mě byli Koně nadějí, že šmrncovní kytarovka se dá dělat i u nás. Když o tři roky později vydali fenomenální desku Everest, měl jsem ohromnou radost, že jejich kvality konečně pochopila i širší veřejnost a konečně ze sebe sundali stigma “nejlepší lokální kapely”.


+1 Guilty pleasure Dalibor Janda - Pusť k milování radio
Z celých alb asi žádné guilty pleasure nemám, ale nesmrtelný singl Pusť k milování rádio od Dalibora “Klobásy” Jandy jím rozhodně je. Celá písnička je naprosto geniální - text má slogany, který si z hlavy nevytlučete, hudba přesně dokresluje tu osmdesátkovou lascivní náladu. Navíc po produkční stránce oceňuju, že se vyhnuli tzv. pornosaxofonu, i když by tu byl zcela jistě na místě. Jestli o nějaké písničce můžeme s klidným srdcem prohlásit, že je “oplodňovák”, je to rozhodně tahle, protože když venku lije, vždycky přijde vhod sklepní byt.



Info

Ondřej Vratislav Vyšehradský
emozpěv
www.emozpev.cz

Křest alba Hebké bolesti proběhne dne 22.11.2016, Café V lese, Praha
www.facebook.com/events/1181577835270410/

foto (c) Jakub Macháček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

10+1 = Ivan Eder (Náv)

redakce 18.02.2020

Tvrdé kytary, mystika, ale také tipy, co se hodí k vínu a olivám. Co si poslechnout ve vaně a co na cestě z rande?

10+1 = Mira Lu Kovacs (5K HD)

redakce 10.02.2020

Co by jiní dali do kategorie guilty pleasure rovnou, dává zpěvačka Mira Lu Kovacs do výběru svých deseti oblíbených skladeb.

10 + 1 = Jan Vegy Táborský (Fvtvre)

redakce 05.02.2020

Jan Vegy Táborský spolu s Fvtvre podpoří služebně mladší kolegy z Guilty Echoes na brněnském křtu desky Learning to Swim. Před zastávkou v Kabinetu Múz ještě jeho desítka srdcovek.

10+1 = Peter Michel (Hibou)

redakce 02.02.2020

Peter Michel alias Hibou píše hudbu, která má hlavně konejšit. Svou třetí sólovku Halve přiveze do pražské MeetFactory, své oblíbené skladby servíruje hned.

10 + 1 = Jan Sobko (Guilty Echoes)

redakce 23.01.2020

Brněnští noiserockoví floutci Guilty Echoes vydali loni na podzim desku Laerning to Swim. Jejich kytarista Honza Sobko se s námi podělil o desítku zásadních songů a jedno domácí guilty pleasure.

10 + 1 = František Převorovský (Vellocet Roll)

redakce 20.01.2020

Do jakého oddělení Levných knih si zajít pro inspiraci k založení kapely? O svých deset oblíbených a jednu navíc se podělil kytarista a zpěvák František Převorovský.

10 + 1 = Barbora Beps Pokorná (Beps’n’Johnnies)

redakce 16.01.2020

Barbora Pokorná z temné kytarové úderky Beps’n’Johnnies před křtem debutové desky Bare Bones poskládala seznam deseti songů, které ovlivnily její hudební dospívání.

10+1 = Hannes Fröhlich (Ogrom Circus)

redakce 13.01.2020

Hannes Fröhlich přijede na konci ledna se svou kapelou Ogrom Circus do Prahy i Brna. Kapelník téhle psychadelické smečky sepsal Full Moonu seznam svých oblíbených hitovek.

10 + 1 = Tamaryn Brown (Tamaryn)

redakce 05.01.2020

Tamaryn Brown slaví jedenáct let své kariéry, během níž se posunula od dream shoegazu k pozitivně laděným syntezátorům. Před pražským koncertem její oblíbené písničky.

10 + 1 = Pan Mže (Povodí Ohře)

redakce 01.01.2020

Pan Mže prochází pozoruhodnými skupinami, tu na klávesy, tu na kytaru hraje, mocnou hřívou máchá, tichým okem hýbe. Co poslouchal, když byl dítě, když byl mlád?