3 chytrý odpovědi na 3 blbý otázky: o Jucifer

Další výjimečný koncertní úlovek zaznamenáváme u brněnského duchovního partyzána bro from Boro, kde v pondělí večer vystoupí metaloví nomádi Jucifer, kteří fascinují svým životem, tvorbou, zvukem i... „20 years of annihilating ears and insides with their famous wall of speakers.“

Uvažuju, jak uvést něco, co není jen „obyčejná“ kapela... Když sis poprvé pohrál s myšlenkou dělat v Boru Jucifer, jak sis je představil? Mi to přijde tak trochu jako kdybys do sklepa stěhoval zkurvenej monolit...
Jucifer okupujou místo v mém pomyslném seznamu kapel, kterým bych chtěl v Brně uspořádat koncert, prakticky od začátku. Vždycky jsem tak nějak tušil, že – ač ti blázni hrajou už dvacet let – jsou „udělatelní“ v podmínkách, v nichž operuju, tj. že jsou pořád relativně levní, a tak jsem čekal, až mi spadnou do klína. (To je mimochodem moc dobrá taktika.) Někdy během června nebo července mi přišel email s předmětem „Jucifer on tour – need help“ a bylo vymalováno. S úsměvem JÁ-VÁM-TO-ŘÍKAL-CHACHÁ-VOE jsem pročítal tělo zprávy a bylo to tam, tyvole. Monolitická hradba aparátu, klip k Hennin Hardine a Contempt, aktuální fotky dvojice (no jo, už nejsou nejmladší), zkrácené bio a hned k věci: „Potřebuju pro ně koncert 14. října, pondělí, na píču, já vím, plácnem si?“

S tím aparátem – jasně, bude to nahlas, nedělám si iluze, ale ze zkušenosti vyplývá, že čím víc koní s sebou kapela veze, tím snáz se s ní o hlasitosti dá bavit. Vzpomínám teď na Årabrot, kteří na kravál upozorňovali trojitým podtržením, nebo La Casa Fantom, jejichž home-made rakve jsou taky pověstné. Kouknou do sálu Bora, čeknou jeho specificitu a tomu uzpůsobí svoje volume. Proč to solit, když se v hluku topí zpěv a bicí a krev z uší a všecko dohromady. Nejsou přece šílenci. Že ne?

Máš zkušenosti s různými typy kapel, od solitérů přes páry až po větší skupiny metel. Které máš nejraději? Nebo ještě jinak: má pro tebe nějaký zvláštní význam ženský element v kapele a kde ho vidíš u Jucifer?
Čoveče nad tím pořádně uvažuju až teď, ale je fakt, že kapely, které mají pět a více členů, ve mně vzbuzují nedůvěru, hehe. Obecně asi platí, že solitéři – největší respekt a pokora; dvojice – podle mě ideální stav (ostatně v takovém duettu sám hraju), v němž alespoň jeden prvek klasické rockové sestavy chybí, což otvírá nové možnosti a nejlíp se ukazuje, o co té kapele kurva jde; trojice a víc – kapela v běžném slova smyslu.

S těma ženskýma je to horší, to se pokaždé platonicky zamiluju (Dana Schechter, Jessica Bailiff), a co potom? Ženský element u Jucifer? Si pusť zmiňovaný klip k Hennin Hardine a mrkni na text. Dyť je to normální rozchodový song, borec opustil mařku a ta se s tím teď srovnává rozplizlými riffy. Úplně ze života. A tak to máš furt.

Možná bysme to mohli začít/ukončit variováním katovnického hodnocení bible: takže stoner to není, metal taky ne, drone už vůbec ne... Kde se vlastně pohybují Jucifer?
Ono je asi nutné uvědomit si, že Jucifer vznikli v roce 1993 a tehdy byli snad vůbec první heavy dvojice, pionýři (pokud se pletu, opravte mě). Cizelovali si vlastní styl, který vybujel až do stádia, kdy ani oni sami pořádně neví, jak jej nazvat. Na škatulky jsem nikdy moc nebyl, a proto jsem dost rád, že jsou na tom patrně podobně – píšou o sobě, že hrajou grindgaze, blackcrust nebo deathdrone; krásné výmysly, složeniny názvů žánrů, které odráží jednotlivé prvky jejich hudby. Vazby, riffy, d-beat, uhánějící tempo, různé polohy zpěvu. Improvizace mezi songy i během nich. Obtížně zařaditelné kapely jsou nejlepší, rozumím jim. Na co popisy? Tohle bude hodně fyzický zážitek. Poďmi.