666 slov bledého císař pána (Marilyn Manson)

V létě to bude dvacet let, kdy Marilyn Manson vydal(i) debut Potrait of an American Family. Za tu dobu nahráli dalších sedm studiovek, sjednotili a povolali do aktivního stavu mnoho rodičovských a křesťanských organizací, objevili se i zazněli v Lynchově Lost Highway se skladbou Apple of Sodom, jež se nevešla na koncepční Antichrist Superstar (1996), stihli vypít 2,3 % světové produkce absintu, probdít několik dní a nocí na crystal methu, rozbratřit se s Trentem Reznorem, být obvinění z inspirace ke třiceti šesti střelbám na středních školách a teď, šestadvacátý rok své existence, přicházejí s novým albem Pale Emperor.

Minulému Born Villain (2012) předcházela zvláštní slova ze strany Mansona. Před vydáním prohlásil v rozhovoru pro Revolver, že to bude „really death metal“. Každému, kdo v životě slyšel byť jen jednu skladbu od Death nebo Cannibal Corpse, musí být jasné, že na nahrávce není smrťometalu, ani co by se za špičku kladiva vešlo. Nicméně čas je kulatá placka a historie se opakuje. V letošním rozhovoru pro Noisey pro změnu zaujal tvrzením, že to byl on, kdo přišel s termínem grunge, když psal recenzi na Bleach od Nirvany. Bylo to nečekané, jako pravý hák od někoho, kdo vám zrovna vypráví vtip. Marilyn Manson je nenápadný humorista (fanoušci Hovadných fízlů ví) a značná část jeho odpovědí holkám z Vajsu vám rozpárá bránici. Nicméně, zatímco Born Villian bylo jen další deskou do počtu, bez výraznějších skladeb a záchytných momentů, což se týče i předposlední The High End of Low (2009), bledý císař pán, ten má všech šest šest šest pohromadě. Pokud máte jiný názor nebo si chcete popovídat o Bohu, můžete mi napsat email.

Nepřekvapí, že sestava se od posledního studiového počinu zase o něco liší. Bubeník Chris Vrenna (tehdejší bicmen Nine Inch Nails) opustil Mansonovic rodinu ještě před vydáním Born Villian, basák Fred Sablan potvrdil minulý rok svůj odchod a začal se paktovat s Marriages. Sestavu doplnil Tyler Bates, který má na svědomí hudbu v Guardians of the Galaxy, a Gil Sharone, který má v životopise Stolen Babies nebo The Dillinger Escape Plan. A konečně důvod tohoto výčtu - na Pale Emperor zní kytara Shootera Jenningse, volám tě, kovboji. Tentokrát mluví Manson o inspiraci bluesovou hudbu a to, na rozdíl od death metalu, tentokrát znát je. Místy, trochu... jak se to vezme.

Third Day of a Seven Day Binge elektrizuje tím sexy vajbem, jakým bylo napěchované album Eat Me, Drink Me. Svůdná kytara sice postrádá noirový nádech, ale silné refrény a melodie jsou zpět. V porovnání s dvěma předchozími releasy je třeba vyzdvihnout nápadité aranže, vyhrávky vystupují na povrch tak, že song nakopnou, nejsou vyplýtvané na celou délku písní. Agresivní riffování ustoupilo do pozadí a do popředí se dostaly repetitivní rytmy, které doplňují jednoduché linky. Groove a zpěv. Ty mi ve výše uvedené skladbě neustále evokují pole dance a sám Manson tvrdí, že je to song, který „is going to keep a lot of girls through college if they’re strip dancers“, všechno sedí.

Je ovšem škoda, že závěrečné tři songy jsou dostupné jen v iTunes verzi. Ne, nejsou vrcholem alba, vzhledem k tomu, že většina skladeb byla nahrána na první dobrou, a k tomu, že producent Tyler Bates je spoluautor, má Pale Emperor plynulou flow a působí sevřeně. Na rozdíl od akustické verze Heart-Shaped Glasses, která zněla nuceně a nepřirozeně, bonusové verze jsou ten nejobyčejnější Manson, když „obyčejnost“ tu není myšlena negativně. Jestli má Manson doma ještě Jenningsův osmistopý rekordér a jeho kytaru, mohly by z toho vzejít po čertu dobré věci. Právě u nich vám totiž dojde, kde je ukryté to blues.