Články / Recenze

A konečně Vložte kočku na Hedvice

A konečně Vložte kočku na Hedvice

Lukáš Grygar | Články / Recenze | 06.04.2016

„Sloboda je to, čo ťa najviac ohrozuje,“ zpívají Živé kvety, svého času moje nejmilejší československá kapela. Dnes už mám dávno jinou, jmenuje se Vložte kočku, a když se vloni shodou nešťastných okolností prodrala v rámci Colours na daleko větší stage, než by jejímu tzv. komerčnímu potenciálu příslušelo, bral jsem to jako vítězství svobody, svobody hudební nad rozpočtovou nutností krýt i ucházející festival jmény, ze kterých člověka jímá hrůza. Kočka roste a na Hedvice dorůstá rozměrů, které dokážou hrozit taky. Čím? Že je té svébytnosti víc, než se do jedné kapely vejde. Že Kočka přetéká do Kaplan Bros. je jedna, při pohledu do „soundstation“ Kryštofa Kaplana vcelku samozřejmá, věc. Hedvika má hodinu, i to se dá. Ale co všechno stihne?

Chvíli Kočka, jak ji známe. Bicí vepředu, v čele, brácha Cyril na bráchu Kryštofa, poetika slov spontánních a rytmizovaných do pravdy, recitované Kryštofovým barytonem. Už je z toho skoro klišé, ale po většinu času nepřestává fungovat nejen na první dobrou. A když už hrozí banalita, naskočí ta přiznaná diskotékovým vokodérem.

Chvíli Kočka, jak ji předvídáme. Jako jediný použitelný příměr se nabízejí Battles, kdyby měli v profilovce jako hometown Zakšín/Radešín. Proti i spolu s bicími synťáky, energie elektrická s energií lidskou a všechno do publika, které kdyby se nechytalo, může se chytnout klavíru: jeho party jsou zase jakoby nejobyčejnější, jakoby stranou experimentování. Silné akordy, háčky s vějičkou melodií, kterou si, narozdíl od samplů, můžete pískat.

A konečně Kočka na Hedvice. Nová deska neotevírá nové cesty, ale zahušťuje provoz na těch stávajících. Když to funguje, je to fenomenální. Osmiminutový Život s vysamplovanou Lenkou Filipovou je daleko víc než jen vděčný nadpis pro články na hudebních serverech a v půlce ho zlomí už zmíněný vokodér.

Paradoxně nejvíc ale Hedvika zabírá, když se oprostí jistě upřímné, jen občas nadbytečné potřeby úhybných manévrů. Singlové Kroky II jsou na poměry Kočky až překvapivě (a s přihlédnutím k rozkopanému rytmu vlastně jen zdánlivě) triviální, ale takové písničce se nedá bránit: chytlavý klávesový nápad ve správnou chvíli poskočí o pár tónů tam a o pár dalších zpátky a je to hit strhující náladou mimo zamračené roviny, ve kterých se Kočka obvykle pohybuje.

Bránit se nedá ani útokům na čelist – Z nácků dostanete do držky od Cyrila, Lemur lemur lemur sova vám tu čelist sundá způsobem, jakým za sebe vyskládá best of z provařené MIDI banky. Zároveň už je ale příkladem skladby, která nikam nevede a z pozice mimo tvůrčí proces je snadné ji odpálkovat jako zbytečnou. Stříhat do kapely, ze které tvůrčí síla tryská a prská a praží a září, je nevděčný úkol, ale někdo – producent – tu špinavou práci dělat musí. Kočka se produkuje sama.


I proto jsem rád, že se ve finále Hedviky najde tam, kde je nejsilnější. Závěrečný buchar Smíření bych snesl ještě dlouhé minuty poté, co dozní. Jasně, ten klavír, přes který se k závěru stoupá, jsem už od nich slyšel tolikrát. Jasně, obraty v textu by šlo prohodit s leckterou písničkou z dosavadní diskografie. Jasně, tahle poloha hlasu je Kryštofův oposlouchaný default. Ale! Všichni společně se drží za ruce a obklíčí tě kruhem, který se v poslední minutě zavře a je po všem.

Hedvika prý uzavírá trilogii – do autobiografické roviny materiálu nemá nezasvěcený posluchač šanci slyšet – a bude tedy napínavé hlídat, čím načnou novou etapu. Čtu po sobě předchozí řádky a krčím rameny nad svou schizofrenií: na jednu stranu nedám dopustit na synergickou údernost, která je kapele vlastní, na druhou jsou Kaplanové & spol. ti poslední, kdo by se měli držet zpátky, respektive svého naživo nejvděčnějšího kopyta. Prostor, který na třetí desce s různou mírou úspěšnosti mapují, se rozbíhá donekonečna. Že sloboda je to, čo nikam nesedí a nepasuje? I to sedí – ještě pořád jako největší kompliment.

Info

Vložte kočku - Hedvika (Polí5, 2015)
www.vlozte.bandcamp.com

Live: 5+5 let Polí5 (Benefiční festival)
8. 4. 2016 19:00
Malostranská Beseda, Praha
www.facebook.com/events/457105317815103

Text vyšel v magazínu Full Moon #47.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.

Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Jiří Zahradnický 25.12.2019

V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro...

Sluníčkové koláže Ariela Pinka

Bára Jurašková 19.12.2019

Po dvou řadových deskách – Pom Pom (2014) a Dedicated to Bobby Jameson (2017), vydává Ariel Pink první trojici ze série Ariel Archives.

Peneři prastrýčka Homeboye (Debut)

Honza Nosek 17.12.2019

Vladimír 518 to nakousl v podcastu Ladislava Sinaie – v určitou chvíli se člověk přestane cítit součástí scény a přestává si s ní rozumět.

Můžete bez obav zůstat (Chromatics)

Tomáš Kouřil 16.12.2019

Retro estetika je pro ně prostředkem, výraznou, ale ne omezující kulisou pro vyjádření něčeho hlubšího, než je záliba v syntezátorovém zvuku a neonových světlech.

Mrtvá kočička? (Tove Lo)

Tomáš Kouřil 15.12.2019

Zatímco před pár lety se bolestínsky vyzpívávala z prázdnoty, na nejnovější desce Sunshine Kitty je optimističtější.

Pozvolný sestup do nekonečné noci (Serotonin Michela Houellebecqa)

Jiří Zahradnický 13.12.2019

Dříve přitažlivý Florent-Claude Labrouste se tak v šestačtyřiceti začíná proměňovat v malátného impotentního tlouštíka, jehož hlavní zálibou už není sex, ale...