Články / Reporty

A pak bylo ticho (Lvmen)

A pak bylo ticho (Lvmen)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 03.02.2018

Lvmen přijeli a zbořili pardubické Automatické mlýny. Tedy, monumentální Mlýny architekta Gočára tvořily spíše ve tmě utopenou kulisu při příchodu. Pro koncert sám byl vyhrazen prostor o poznání skromnější, ba přímo profánní: nevlídná bývalá dílna, oprýskaná, studená, ohřívaná jen plynovými zářiči. Rozhodně však, alespoň mám ten dojem, mnohem výhodnější místo než načančaný Palác Akropolis.

Večer nastartoval one-man projekt Obelisk of Light. Posloužil by jako báječné intro, kdyby nehrál dvacet minut. Jednolitá zvuková stěna, kterou jen občas narušil záchvěv melodie, postrádala vývoj i vnitřní napětí. Ale sám hudebník se dobře bavil. Soudě podle vzrůstající intenzity hovoru, byl jedním z mála. To Tomáš Palucha byli jiná káva. A domácí příprava zase k ničemu, protože živě se mi dostalo riffové nálože à la Earth nebo Yob. Silné, melodické, sebejisté.

Lvmen se loni probrali z hibernace a hned s novou skvělou deskou Mitgefangen Mitgehangen. Ta tvořila náplň koncertu. Nezazněl ani tón navíc, na svém místě zůstal i zlom na konci strany A, jediný to prostor k výdechu, ke chvilkovému pocitu, že jsem se vymanil z čelistí leviathanových. Kolegové byvší na předchozích zastávkách tour psali o koloběhu života a smrti, znovuzrození, zániku, začátku a konci. Ano, to všechno tam bylo, obaleno do temné, mazlavé hmoty, kterou prosvětlovaly jen obrazy mihotající se na plátně. Hluk znemožňující pohyb, zvukové vlny, které vibrují útrobami, zalehlé uši, intenzita na hranici snesitelnosti. A přesto jasně přítomný pocit povzneseného očištění. Slova jsou však jen balast, který nemůže vystihnout niternost onoho prožitku.

Info

Lvmen + Tomáš Palucha + Obelisk of Light
31. 1. 2018 Automatické mlýny, Pardubice

foto © Tereza Kunderová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.