Aká krajina, taký Katapult. (Brutal Assault 2019)

Prostoje v pátečním lineupu mající za vinu snazší dýchatelnost v areálu jsou ty tam, poslední den festivalu byl znamení deště a setkávání. Tam, kde včera hráli Hellhammer pro osekané publikum (byť důležitějších kapel aby se jeden v historii blackmetalu dopočítal), tam dneska řádí podobně provaření před plným kotlem a to už v brzkém dopoledni. Při speciální show grindových sráčů Gutalax se počet diváků oproti obvyklým budíčkům zdesetinásobil, v premiéře se promítá nový videoklip a TOI TOIky crowdsurfují. Mobilní appka, která tuhle divočinu pro jistotu anoncovala už v předvečer posledního festivalového dne, má sice svoje mouchy, což zjišťujeme naprosto zbytečným zadáváním polohy jednotlivých členů výpravy do mapky, kde ale chybí festivalový areál. Ve vydatném dešti ale zmokla jak festivalová brožura, tak program na klíčenkách rozdávaných u vstupu. Moderní doba? Japonskou ujetost Vampillia spíš zaslechnu než zahlédnu, snažím se na povolaných místech dohledat ztracených brýlí. Bláto začíná řídnout.

Při setu Demolition Hammer, kteří se taky na Brutal vrátili, mi naskočí oblíbený slovenský bonmot, že aká krajina, taký Katapult, byť žánrově jsou dědci z Bronxu blíže ke klasickému thrashi zaseklému v dobách, kdy mu Slayer ještě rýsovali kontury. Napravuju, co jsem promeškal, z Violent Magic Orchestra stejně nebude vidno nic a sluch schytá zátěžový test. Pak už přežiju všechno. Digital hardcore a blackmetalová estetika, ale přežvýkaná po japonsku? Tlak, rave, stroboskop na 11. Set nezpomaluje ani na vteřinu, až do poslední skladby, v jejímž závěru se drobounká zpěvačka vrhá na les rukou davu, ztratit se vstříc hustému kouři. Co do intenzity rozhodně vysoko, jestli ne nejvýš. Opakování nemusí být na škodu, což potvrdil včerejší set Electric Wizard, ale Animals as Leaders už ničím nepřekvapí. Preciznost technicky komplexních kytarových figur energii show nebrzdí a jejich autor Tosin Abasi má navíc charisma na rozdávání, jenže... tohle všechno už jsme viděli. Tady. Třikrát.

Galerii z posledního festivalového dne su prohlédnete zde.

Míchání temného metalu s melancholicckým folkem znamenalo v případě Saor střídat zpěv a housle, ve výsledku pěst na oko, ale dav se baví a opakuje aplaus stále dokola. Všechno je v pořádku. Raised Fist už na velké scéně taky hráli a bude to fajn i napodruhé: energický hardcore, který (alespoň za mě) strčí do kapsy nejednu legendu žánru, jako třeba Agnostic Front. Znovu, a zase ne. Zvu nepolíbené na bochté a kvarteto, stále se najdou tací, co do Kafky nezavítali. Je třeba šířit poselství a čokoládovou radost. Zvládnu jen kousek setu francouzských Antaeus, protože takhle narvaný a intenzivní black metal se čtvrtý festivalový den nedá vydržet, obzvláště utopen v davu promoklých a tlejících Brutalistů. Naděje žánru? Spíš budoucí klasici! Doufám.

“For the three thousandth fokken time, we’re Napalm Death.”

Tentokrát v headline slotu, ulovím místo, odkud je slyšet, vidět, ale kam pěsti z kotle nedosáhnou. Napalm Death zná každý, i vaši rodiče, i když je asi neposlouchají. Rannou tvorbu kapely jsem z kazety nestihl, ale zvukař mi tuhle zkušenost zprostředkoval, a myslím to jako kompliment! Zvuk zaseklý před třiceti lety a skvělý set legend, které nezní jako parodie sebe samých. Z Barneyho choreografie čutaček rozjuchaného fotbalisty v duetu s totálním basovým diktátem Shanea Emburyho stříkala energie do všech stran. Koncert, ze kterého nešlo odejít a snad první headliner, co nemá zapotřebí hecovat publikum.

Prokleté, ale dechberoucí loňské vystoupení australských Eskhathon se neopakovalo – zpoždění, technické trable, mizerná účast a namísto osobitého vyšponovaného blacku zněl Octagonem jen bzukot. Škoda. To polská Mgła měla všechno. Dav plný očekávání, skvělý zvuk, parádní hrací čas. Nemá s tím co dělat kontroverze kolem kapely (abych citoval spolujezdce z dodávky na cestě domů: “Já nemám čas lustrovat kámoše kámošů kapel.”), kde mám stejně mezery, ale - Karel Veselý promine - spirituální probuzení nepřišlo. Možná by bylo prozíravější dorazit až večer, jako to dělá spousta návštěvníků festivalu, o které pak ve tmě zakopávám? Ještě nejsem tak starý!

Zkouším dát šanci Venom Prison, ale na podiu něco chybí. Zpěvačka Larissa snad od odchodu z Wolf Down ztratila charisma? Kytarové slepenině zase chybí nápaditost a ani burácející breakdowny, ani metalové včelíny to nezachrání. Skončeme v nejlepším: klasici Carcass se oblékli do šedin a předvedli nádherný koncert. Bez keců, bez pičovin, bez zvolnění. Hodina rock’n’rollu s vyzrálou grácií a odkazy k extrémním žánrům kytarové muziky, do jejichž historie se kapela nesmazatelně otiskla. Tohle Deicide příští rok netrumfnou! Jestli se teda uráčí dostavit.