Články / Sloupky/Blogy

Al Burian: Mayday!

Al Burian: Mayday!

Al Burian | Články / Sloupky/Blogy | 12.08.2012

Ráno prvního květ­na jsem jako první náz­nak to­ho, že se dě­je ně­co neob­vyk­lého, našel místní banku na ro­hu za­vře­nou a za­pečetě­nou tlustý­mi mříže­mi. Ne­prodyšně jako bunkr. Ne­jdřív mě to zmát­lo, pak mě trochu našt­vala ta čára přes rozpočet, ale když nad tím tak uvažu­ju, za­čínám to chá­pat. V ulicích naší čtvr­ti ži­je dost lidí, co teď hleda­jí banko­mat, aby si vy­brali prachy na černou lyžařsk­ou masku a přísady do Molo­tovo­va kok­te­jlu. A dřív nebo pozdějc se všich­ni bu­dou vracet domů a posled­ní cih­la – nebo ten kok­te­jl – zře­jmě poslouží jako nástroj pom­sty za poplatek za ran­ní transak­ci. Lékár­na o kousek dál je pro­ti útokům opevněná podob­ně. Něk­do už jim na bariká­du stačil naspre­jo­vat výhružné MAY 2, jako kdy­by za­káz­ka na rozbití je­jich výlo­hy by­la od­lože­na na náhrad­ní ter­mín.

V květ­nu oslavím rok svého stěhování do Berlí­na, ale pro­tože jsem při­jel později, tohle je můj první První máj. První May Day. Čekám velké vě­ci. S blížícím se kon­cem dub­na se očekávání pos­tup­ně stupňu­je a já se připravu­ju na tu pověst­nou noc bezpráví a na chaos, mixo­vaný pol­itick­ým ak­tivis­mem. Na Prvního má­je je tady totiž všech­no do­voleno. Nad­vlá­da zákona a slušného chování je dočas­ně pozastave­na a prostí občané, co se ji­nak bo­jej pře­jít křižo­vatku na čer­ve­nou, si navlé­knou černé masky a pustí se do pouličního bo­je se srandovně vy­pol­strovanou poli­cií. Dead Kennedys popiso­vali pouliční nepoko­je jako „nepřekonatel­nej ra­jc“. A pro­tože jsem sám dost fa­jnšmekr co se eu­forick­ých stavů týče, nemůžu se dočkat, až to tady v Berlíně taky zkusím.

Vy­rostl jsem v Americe, a tak jsem si ještě nezvykl na tu evrop­sk­ou síť so­ciál­ního zabezpečení, která „za­jišťu­je spolehlivé služ­by“ a přes­ně vymezu­je dny v roce určené pro pouliční nepoko­je. Amer­ičani se musí spoléhat na náho­du, na vhod­nou kon­stelaci his­toric- kých událostí, přírod­ních katas­trof, aten­tátů, záběrů poli­ca­jtů mlátících řidiče. Jsou to spon­tán­ní reakce na nečekané události. Nemá to daleko ke snaze na­jít do­brou taneční pár­ty. V USA prostě ne­jsou mís­ta, kam můžete jít jen tak každý vík­end a bude to pokaždé stát za to. Musíte být ve správný čas na tom správném mej­danu u něko­ho do­ma. Když se vám ale po- štěstí, může to být oprav­du jíz­da.

Řekl bych, že v tomh­le je já­dro celého mého prob­lé­mu. Mám rád spon­tán­nost a příleži­tosti, ne ruti­nu. De­jte si příliš mno­ho skvělých tanečních pár­ty v řadě za se­bou, a za­čne vám to při­pa­dat jako chození na aer­obik. Jas­ně, ste­jně jako všich­ni i já potře­bu­ju čas od ča­su up­ustit páru. Z to­hohle zjištění ale log­icky vy­plývá i fakt, že to „up­ouštění páry“ není ve skutečnos­ti pro lid­sk­ou po­vahu kon­stant­ní, ale jen proměn­ná, kul­turně za­kó­dovaná a pod­míně- ná sbír­ka možných vzor­ců chování. Není příliš pravděpodob­né, že bych za­čal chodit cvičit pi­lates, kam láka­jí na pevnější zadek a stehna za pouhé tři týd­ny, ste­jně tak jako se neb­udu snažit vmísit mezi up­ocený, heka­jící pit­omce, co v parku mlátěj bas­ket. Před dvě­ma lety jsem za­čal na chvíli chodit do posilovny, ale výsled­ky by­ly katas­trofál­ní. Jed­nou mi obzvláště špat­ná kom­bi­nace step­pe­ru a hud­by Phi­la Collinse na pozadí navodi­la je­den z těch stavů, kdy si člověk povzdechne: „Vážně jsem klesnul tak hluboko?“, z če­hož jsem se normál­ně rozbrečel. Po­druhé mě v baru poz­nala jed­na žen­ská, se kter­ou jsem chodil na jógu, a za­čala svým ka­marád­kám nadšeně poví­dat: „To je ten chlap! Ten, o kterým jsem vám vyprávěla! Je tak neo­heb­nej, že to je k nevíře!“

Proč musí být posilování výhrad­ní domé­nou vy­pat­lanců? Hádám, že ně­co s tě­ma vše­ma svala­ma dělat musej. Ale co my os­tat­ní, rachiti­ci a společenští vyvrh­elové, kteří touží po troše tělesnos­ti a re­lax­ace? Má být to, že si přineseme do školy zbraň a za­střelíme ředitele, jedi­nou oblastí, kde můžeme v tom „up­ouštění páry“ ex­celo­vat?

Tu noc se potácím chaosem v Kreuzber­gu, kolem řad stormtroop­erů v černých helmách mezi zás­tupy účast­níků všeobec­ného veselí. Návštěvnost je pů­so­bivá, ale at­mos­féra o dost méně výbušná, než jsem do­ufal. I přesto, že je­ho oslavy v USA by­ly pot­lače­ny, tradice Prvního má­je pochází z Ameriky. Slaví se jako památ­ka na hay­mar­ket­ské protesty roku 1886 v Chicagu, po kterých by­lo státem popraveno pět or­ga­nizá­torů z řad an­ar­chistů. Pro radikální levi­ci by měl První máj zů­stat domáháním se odplaty a odškod­nění, ale ty davy lidí tu jednoduše paří, soustředění oko­lo pódií s hudbou a stánků s pivem. An­ar­chis­tičtí mučed­ní­ci, gno­stické svátky skl­izně, ve­likonoční za­jíček? To je jed­no. Dokud se u to­ho smí pít pi­vo, pak si vaše svátky a zvyky Něm­ci rá­di přisvo­jí.

Když se tlačíte směrem do stře­du davu po pře- lid­něných ulicích, které nakonec tak zhoustnou tě­ly, že už se nedá pro­jít kamkoli dál, v tu chvíli vám do­jde, že ani nevíte, za čím se snažíte pro­drat. Up­rostřed není nic. Klaus­tro­fobie za­číná pra­co­vat. Vaše tě­lo je uvězněné na místě jako další čer­vená krvin­ka ucpá­va­jící tuh­le ar­terii. Tlak se stupňu­je až k nevy­hnutel­né ko­ronární ex­plozi. V ten mo­ment ale nemůžete dělat nic jiného než se zh­lubo­ka nadech­nout, zů­stat v klidu a za­čít se prodírat zpátky směrem, od­kud jste přišli. Na okra­ji davu se ozývá první os­tré řinčení rozbitého skla. Poli­cie, která si us­myslela, že je na čase, aby se občané rozešli, se za­číná for­mo­vat do prazvlášt­ních út­varů a výhrůžně pochodovat kolem. Vy­padá to sko­ro jako mod­erní tanec. Lahve lé­ta­jí a neškod­ně se rozbí­je­jí o tankoidní ští­ty hasičských vozů, které při­je­ly spláchnout oby­va­tel­st­vo z ulic. O chvíli později je všude plno rozbitého skla, li­di pobíha­jí tam a zpátky a ze za­pálených odpad­kových košů se zvedá šti­plavý kouř. At­mos­féra je možná trochu strašidel­ná a vě­ci se možná trochu vymyka­jí kon­trole, ale tyh­le v zásadě lehké přestup­ky jen zdůrazňu­jí, jak pevně jsou pravid­la téh­le hry daná. Všech­no je na správném místě, všich­ni hra­jí své role. Nemůžu setřást ten poc­it, že se účast­ním ně­jakého před­stavení. Pokud jde o opravdick­ou spon­tán­ní an­ar­chii a stra­ch o živ­ot, s návštěvou stát­ních veletrhů v Ne­brasce se to nedá srov­nat.

Rok v Německu mě změnil. Ne­jde si nevšim- nout, jak moc konz­er­va­tivním jsem se stal. Jsem teď je­den z nich. Mám na kole funkční svět­lo, třídím odpad, čekám na pře­chodech na ze­le­nou a přis­ti­hu­ju se, že přemýšlím nad tím, kdo bude tenhle sv­inčík uk­lízet. An­ar­chisti určitě ne. Přices­to­vali z celé země, aby dělali bor­del ve jménu svo­body, a už zí­tra bu­dou v prachu. Náhrady za vzniklé škody zaplatí daně je­jich rodičů. Ale­spoň v to doufám. Tohle měs­to je větši­nou tak pěkné a čisté!

Připraven o iluze, v roz­pacích a trochu vyděšený ze svých vlast­ních myšlenek jsem se rozhodl to za­balit a vrátit se domů. Možná jsem prostě na pouliční bitky příliš starý. Pod obrázkem zářící diskok­oule láka­jí po celém městě obří plaká­ty na pr­vomájovou pár­ty s názvem Berlín nad třicet. Je to na Pots­damer­platzu, „ve­dle Blue Man Group“, jak sto­jí na plaká­tu. Jako by to by­lo mís­to, které by každý nad třicet měl au­to­mat­icky znát. Možná bych tam měl jít a při­dat se k os­tat­ním za­hořklým staříkům? Je tohle všech­no, co zbude, až se zá­pal mládí vy­tratí? Jdu dál po uli­ci a potkávám skupinku poli­cajtů, kteří se opíra­jí o zeď. Potře­bu­jí si od to­ho veselí na chvíli odpoči­nout. Výstroj pro pouliční bo­je, která připomíná kostým Dartha Vadera, ma­jí částečně svleče­nou, helmy drží v ruk­ou a po tvářích jim proudí pot. Vy­pada­jí vyčer­paně. Připomíná mi to šat­nu po ně­jakém wrestlin­govém zá­pase... A na­jed­nou je mi těch poli­ca­jtů lí­to. Je to, jako by nám dnes­ka večer prokáza­li službu a zahráli si s ná­mi v rekonstruk­ci událostí z roku 1886. Navlík­li se do pě­nou vy­cpaných kostýmů, jakož­to zosob­nění stá­tu, a pak se nechali tlouct a mlátit jako box­ovací py­tle.

Druhý den ráno se vracím do Kreuzber­gu vyzved­nout si ko­lo, které jsem tam včera radši nechal, za­mčené hluboko pod chaotick­ou hro- madou jiných kol. Ulice, které jsem na­posledy viděl po­tu­pené dout­na­jícím odpa­dem a troska­mi, pokry­té jed­no­litým kobercem střepů a plas­tikových kelímků, jsou teď úplně čisté, vy­dez­in­fi ko­vané a navrá­cené do svého původ- ního neposkvrněného stavu. Po včere­jší no­ci nezůsta­la ani stopa. Je to, jako kdy­by­chom se probudili z ně­jakého celospolečen­ského snu. Včera se nám zdá­lo, že jsme v ulicích válčili s poli­cií a vyhráli jsme! Dnes­ka ráno ze snu zbývá jen mlžný opar ko­coviny. Samozře­jmě, na in­ter­ne­tu se ob­jevilo pár drsných videí, na­točených jako záběry lochneské příšery, dostatečně roz­mazaných a neostrých, aby to odpoví­da­lo vzpomínkám ze včere­jš­ka. Ne­jsou to záběry, které by odstar­to­valy rev­olu­ci, ale je to to polechtání, kvůli které­mu se sem lidé vy- da­jí i příští rok. Na ces­tě zpátky jsem si všiml, že míst­ní lékár­nu pořád ještě chrání obrněná fasá­da, která je stále hrdě oz­dobená dnešním datem, MAY 2. Dnes­ka to už nevy­padá jako výhrůž­ka, ale spíš jako kon­sta­tování fak­tu. MAY 2, ano, je druhého. Ale už to – bo­hužel – není vize budouc­nos­ti. Je to věšt­ba, která se vyplni­la.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #1> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #62: Elán mezi oblázky

Michal Pařízek 24.09.2021

Fouká tak, že i zavřené slunečníky se komíhají jak sbor opilých baletek a chudák číšník z místní taverny má s rovnáním neposlušných lehátek slušnou honičku...

Šejkr #61: „Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje.“

Michal Pařízek 10.09.2021

Strašnice jsou vlídná čtvrť, bydlím tu rád. Je trochu rozbitá, špinavá a nepořádná, to mi taky celkem vyhovuje. Stejně jako to, že se tu obvykle nic moc neděje...

Sharpe 2021: To nejlepší

redakce 07.09.2021

Letos nás pohříchu tolik z Full Moon na místě nebylo, tak jsme k tradičnímu výběru toho nejlepšího vyzvali další osobnosti, kamarády i obvyklé podezřelé.

Ďakujem, milujem (Moody Moon Noize vol.2)

redakce 01.09.2021

Krom únavy nás – crew, organizátorský tým i spřízněné tváře – dostihlo po proběhlém festivalu Moody Moon Noize vol. 2 i dojetí. Ale nejen to. Putovní festival skončil. Začne.

Moody Moon Noize vol.2: Top 5

redakce 30.08.2021

Jsme nevyspalí, unavení, ale štastní. Stálo to za to. Před podrobnějšími reporty posíláme tradiční top 5 převážně z řad crew a organizátorského týmu.

Šejkr #60: „Máme to teda dělat venku? Já fakt nevím.“

Michal Pařízek 27.08.2021

Feeling podzim. Loňskou euforii na kolonádě do velké míry zapříčinilo také počasí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Vortex)

Veronika Havlová, Viktor Palák 24.08.2021

Gaspar Noé vysadil drogy a natočil film, ve kterém není ani stopa po stroboskopech, ale drásavostí si nezadá s jeho vrcholnými díly.

Kdo mi ukradl moje noty? (Ostravské dny 2021)

Veronika Miksová 24.08.2021

Po náměstí se pohybovali žlutě odění bubeníci a do toho se plynule přemísťovali archaicky uniformovaní členové hornické kapely a uprostřed všeho rotovaly dva klavíry.

Top 5 Josefstadt 2021

redakce 20.08.2021

Po tradičním epickém reportu přinášíme ještě výběr z toho nejlepšího očima našich redaktorů/fotografů a přátel ze zeleného údolí a přilehlých kasemat.

Šejkr #59: Dny, kdy nám to spolu nejde

Michal Pařízek 13.08.2021

Emoce tlučou křídly už od Kyjova, chceme tam být rychle, a to ještě netušíme, co nás čeká na místě.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace