Články / Sloupky/Blogy

Al Burian: Nejzvrhlejší sexuální fantazie

Al Burian: Nejzvrhlejší sexuální fantazie

Al Burian | Články / Sloupky/Blogy | 26.08.2012

Ráno mě vzbudila bolest zubů. Neuvěřitelně silná. Všechny ostatní myšlenky odpálila na vedlejší kolej. Zatím jsem měl v životě štěstí, takže nemám velké zkušenosti se spektrem bolestí, které život nabízí. A řeknu vám, že tohle byl naprosto nejhorší zážitek. Nikdy jsem nepoznal nic tak všeobjímajícího, mučivý pocit si mě podrobil a potlačil všechny ostatní potřeby a touhy. Nechtěl jsem nic jiného, než aby bolest ustala. Dal bych za to cokoli. Moje pohyby byly instinktivní, mechanické. Vylezl jsem z postele, slepě tápal kupředu a hledal úlevu od ničivého tlaku. Musím k doktorovi. Dopotácel jsem se ke dveřím bytu, vrávoral chodbou k nejbližšímu zubaři.

Mým štěstím bylo, že jedna ordinace byla přímo v domě. Párkrát jsem jí zahlédl, když jsem šel po schodech. Obraz usměvavého zdravého zubu na dveřích přízemní ordinace se uložil do kartotéky mého podvědomí mezi další zbytečné vjemy. Tam skladuju karate chvaty Bruce Leeho, texty písniček nebo neprůstřelné argumenty pro případ náhlé emocionální krize. Paměť se ve chvílích potřeby stává fotograficky přesnou a ostrou. Do ordinace jsem vešel tiše a se slzami na krajíčku. Očima jsem se střetl s recepční, která mžikem změřila mou zbědovanou tvář a seznam objednaných pacientů. Bezcitný verdikt zněl, že pro dnešek mají plno. „Nedá se nic dělat,“ zanotovala zdvořilým, ale nesmlouvavým hlasem. Marně jsem se rozhlížel po nějaké vyšší autoritě, ke které bych se dovolal, potkávaly mě pouze nevraživé pohledy spravedlivých pacientů. Poraženecky jsem se plazil zpátky ke dveřím. Recepční opožděně, ale přeci rozpoznala zraněný pohled divoké zvěře a zastavila můj útěk s odkazem na ordinaci poblíž, adresu mi napsala na kousek papíru. V ten moment jsem byl venku ze dveří a následoval instrukce.

Na ulici to bylo mnohem horší. Prudké ranní slunce, lidi spěchající do práce, všechny ty zvuky a interakce... měl jsem toho až nad hlavu. Bolest a strach otupovaly mozek, evoluční vrstvy se odlupovaly jako slupky cibule a posouvaly mě na úroveň nejprimitivnějších savců. Stál jsem na útesu civilizace a modlil se, aby do mě někdo z kolemjdoucích nestrčil.

Zastavil jsem se v lékárně pro krabičku aspirinu. Němečtí zdravotníci mají fobii ze všech tišících prostředků s výjimkou piva a zacházejí s volně prodejnými léky na bolest s obezřetností, se kterou se v USA nakládají s tekutým morfiem. Když mi lékárník váhavě podával aspirin, důkladně si mě prohlédl, aby se ujistil, zda jsem schopný zodpovědně zacházet s tak silným lékem. Vytrhnul jsem mu krabičku z ruky, rozerval ji a hamižně pozřel celé balení. Když mě na ulici silně nesouhlasným pohledem sjela kolemjdoucí důchodkyně, uvědomil jsem si, že stále svírám prázdnou papírovou krabičku od aspirinu. Zpomalil jsem, zapátral zrakem po koších na papír, a protože v dohledu žádný nebyl, nacpal jsem si krabičku do kapsy. Nejsem zas tak otupený, napadlo mě. Jestli mám pořád tendence recyklovat odpad, jsou moje sociální návyky relativně nedotčené. Byl jsem OK, na správné cestě, zvládal jsem udržet stolici i jasnou hlavu bez ohledu na bolest. To mě povzbudilo. Původní panika ustupovala a já byl na cestě k vyřešení problému. Prozkoumal jsem útržek papíru a ujistil se, že adresa odpovídá. Ano, bylo to jen kousek. Protože mě panika přešla, byl jsem s to důkladně promyslet a strategičtěji naplánovat vstup do druhé ordinace. Potřeboval jsem něco méně pokorného, něco, co přesvědčivěji vystihne neúnosnou bolest.

„UUUUUUAAAAAAAAAAAAAAAAHHHHHH!!!!!!,“ zařval jsem a rozrazil dveře. Recepční, která tenhle trik důvěrně znala, mi věnovala blahosklonný, rádoby vyděšený pohled a soucitně mi ukázala, kam si mám sednout. Takže jsem v čekárně! Problém je vyřešen nebo alespoň přenesen do rukou expertů. Mohl jsem si vydechnout. Krize byla zažehnána a já už se jen musel zúčastnit nudné dohry. Čekal jsem tam s přebytkem tělesných vjemů, jejichž prvotní primitivní naléhavost zeslábla v pouhou nepříjemnost. Jako autoalarm, který už houká několik hodin. Z původního pocitu se stalo něco úplně jiného: bolest beze strachu. Byla to sranda. Ve chvíli, kdy úzkost z bolesti zmizí, si s ní můžete hrát. Říkáte si, proč je vlastně tenhle pocit tak negativní? Jaká je jeho konkrétní charakteristika? V momentě, kdy se jí snažíte přijít na kloub, začne být neuchopitelná. Bolest je dobrá vlastnost třeba u hudby, filmů a některých zálivek na saláty. Proč je v tomhle případě špatná?

Do ordinace si mě zavolala doktorka Viola F. Byl jsem na rozpacích, jak vypadám, ani jsem si nečistil zuby. Proč přemýšlet nad ústní hygienou ve chvíli, kdy se její užitečnost ukázala být úplně k ničemu? Byl jsem uvnitř a Viola F. mě vyslýchala ohledně péče o chrup. Zdálo se, že jí moje odpovědi upřímně zklamaly, skoro jako bych jí ubližoval. Společně jsme si prohlídli rentgenový snímek. Kaz byl obrovský a zabíral téměř celý zub. Tedy ten zub ve skutečnosti vypadal jako papírmašé dekorace nebo dvojrozměrná filmová kulisa proti skutečnému horizontu. Doktorka byla zděšená. „Jak jste to mohl nechat zajít tak daleko?“ ptala se. Krčil jsem rameny: „Nevím, asi jsem nezodpovědný.“ Což vedlo k otázce platby. Vysvětloval jsem, že moje finanční situace je poněkud složitější. Zatímco jsem mluvil, ze zubu do řídícího centra vystřelovaly trýznivé salvy bolesti a moje prezentace rozpočtových komplikací tak neprošla u ministerstva srozumitelnosti. Zřejmé bylo, že trpím. Skoro jsem brečel bolestí. „Bolest zubů je jedna z nejhorších věcí, kterou člověk může zažít,“ řekla Viola F. soucitně a velkoryse dodala: „O platbě si promluvíme později.“

Vzápětí jsem seděl v zubařském křesle s přikurtovanou hlavou a pusou dokořán. Na řadu přišly umrtvující injekce, šeptané uklidňování, vrtání, dloubání a škubání čelistí ze strany na stranu. Pak obrovský tlak a páčení. Otevřel jsem oči a uviděl Violu F., jak se soustředěně sklání kupředu. Ústa zakrytá chirurgickou rouškou nejevila známku emocí, ale její pronikavé, ocelově modré oči jasně zářily za průhlednou plastikovou clonou, na které byly kapičky krve a slin. Zírala do mojí pusy, hluboko do mě, zkoumala mě v mém citlivém místě a hledala nejslabší článek. Své podivné náčiní a nástroje měla šetrně rozložené na mém hrudníku, v prostoru mezi ramenem a klíční kostí.

Zničehonic mi hlavou bleskla vzpomínka. Chvíle, kdy jsem sám sebe vyzval k té nejzvrhlejší sexuální fantazii na světě. Jen proto, abych se otestoval, abych věděl, čeho jsem schopen. Bylo to v době, kdy jsem prožíval dost neobvyklých věcí. Měl jsem už docela dlouho klidný, monogamní vztah a moje přítelkyně odjela z města na delší výlet. Vyděsilo mě, že zatímco byla pryč, nešel jsem pro nějaké porno nebo na striptýz, ale do knihovny pro Flannery O’Connor, Joyce Carroll Oats a Susan Sontag. Opravdu jsem tak nudný? Tak sexuálně konzervativní? Abych tohle prozkoumal, vydal jsem se po hranicích chlípných představ. Jaký nejbizarnější sexuální akt jsem schopný vymyslet? Ten nejšílenější nápad, ta nejzazší meta, za kterou už nepůjdu? Vzešel z toho orální postroj pro tlamu tygra, který by umožňoval bezpečný sex. Ale místo aby mě to vzrušilo, musel jsem se smát.

Probudil jsem se v zubařském křesle a uvědomil si, že právě ty kšíry, do nichž jsem byl uchycen, mi ve snu vybudily zasutou vzpomínku. Začal jsem se nezvladatelně smát, nemohl jsem přestat a i přes snahu kontrolovat se, myslet na nudné, každodenní, ba vážné věci, jsem se až třásl, jak jsem se snažil přestat. Nohy mi cukaly, po tváři mi tekly slzy a z hrdla se mi draly vysoké chrčivé zvuky. Viola, která si moje chování vyložila po svém, mě začala jemně konejšit. Tím se celá situace stala ještě zábavnější. Vrtěl jsem rázně hlavou, ve snaze naznačit, že „všechno je OK, nebojte se, tak královsky se bavím, že se nemůžu přestat smát.“ A taky v naději, že přestane s tím cukrováním, protože tím se situace stávala ještě komičtější.

Najednou mě zaplavil klid. Viola F. a její asistentka se otočily, aby srovnaly a vydezinfikovaly náčiní. Nesměle jsem ústa prozkoumával jazykem. Byl pryč! Tam, kde byl ten prokletý zub, zbyla mezera v dásni. Ne, moment, pořád tam byl trčící stalagmit, miniaturní upíří tesák. Tohle má být seriózní zubařina? Najednou jsem pochyboval nad Violou a jejím řemeslem. Měl jsem si jí nejdřív proklepnout, než jsem jí dovolil sáhnout mi do úst? V tom se lékařka Viola i sestřička vrátily zpět a tu trhlinu začaly plnit, tlumeně si mezi sebou mumlajíc přes hygienické roušky. Zavřel jsem oči a po chvíli je znovu otevřel. Viola F. tam byla stále, zahleděná do mého nitra.

„Tak,“ zašeptala nakonec. „Je to dočasná korunka, ale měla by do vaší příští návštěvy vydržet.“ Najednou jsem venku z křesla, venku z ordinace, zpátky na ulici a odcházím s dalším kouskem papíru v ruce. Tentokrát s datem příští návštěvy. Půlka mé tváře je v bezvědomí a v puse mám nový předmět, ačkoli zatím jsem omámený natolik, že nejsem s to přesně určit jeho tvar nebo pozici. V každém případě se zdá, že tam pasuje pohodlněji než jeho předchůdce.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #2> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Preview: Alternativa 2019

redakce 14.10.2019

Zkusili jsme z lineupu festivalu Alternativa 2019, kde žánry nehrají roli, prosít pár zajímavých jmen. Tady jsou.

Střevíčky děravé aneb Top 5 Lunchmeat 2019

redakce 07.10.2019

Ohlasy i uvnitř redakce byly různé a ne pouze kladné. Výživné to bylo.

Preview: Unsound 2019

redakce 01.10.2019

Ústředním tématem letošní edice Unsoundu je Solidarita a níže najdete pár mužských jmen, které stojí za pozornost a které povětšinou přijedou s unikátním programem.

Beztížný pocit nezvěstného V centru

redakce 25.09.2019

Ve vlaku zaslechnu, jak jí povídá o třípatrovým domě, ve kterém jeho rodina bydlí. „A to jste si postavili sami?“ „Ne, to jsme zdědili. Původně to patřilo nějakejm Němcům.“

Šejkr #43: „Ale dneska v noci, dneska budu pít šampaňské.“

redakce 19.09.2019

Výstava Roberta Franka Unseen byla jedním z důvodů výletu do Berlína, který se změnil v povinnost, když se minulý týden objevila zpráva, že jeden z nejvlivnějších fotografů zemřel.

Setkání v sadu - 6 is the magic number (Pelhřimovy 2019)

redakce 22.08.2019

Tradiční plkání o post-bratroorffovském antifestivalu. Tentokráte hodně o magii (místa).

Všetky odtiene blata alebo Top 5 ArcTanGent 2019

redakce 21.08.2019

Najkrajšie na kompilácií Top 5 zo siedmeho ročníku festivalu je, že mená sa príliš neopakujú a headlineri sa do výberu dostávajú ojedinele.

RapRadar IV: České předpremiéry

redakce 13.08.2019

Albové předpremiéry na letošním Kempu, hyperaktivní Brockhampton a JAY Z i nezdar Chance the Rappera.

Hromy, blesky a Algiers. Top 5 Grape festival 2019

redakce 11.08.2019

Vodní téma, hromy, blesky a... zase ti Algiers. Piešťanský Grape podesáté.

...a na rub víček projektovat pohřeb. Top 5 Brutal Assault 2019 podle redaktorů a přízně

redakce 11.08.2019

Rozdávám lokty, plavu nad zpocenými hlavami, moje pochroumaná páteř mi nepoděkuje, ale nemůžu si pomoct. Hlasují domácí, hosté i pocestní. To nejlepší z ročníku, který ovládly Dcery.