Články / Rozhovory

Alasdair Bouch: Hudba je odrazem mého života (II.)

Alasdair Bouch: Hudba je odrazem mého života (II.)

Jana Vondrušová | Články / Rozhovory | 19.02.2015

Charismatický písničkář Alasdair Bouch se v České republice cítí jako doma. Zakládá si na osobním kontaktu s publikem, v jeho textech najdete sami sebe. Ve druhé části rozhovoru (tu první hledejte tady) jsme si povídali o novém albu Go Forth!, skotských kořenech, inspiraci, hudebním průmyslu a hlavně o lásce, o té hlavně...

Pocházíš z Londýna - je rozdíl mezi anglickým, českým a třeba německým publikem?
Rozdíly jsou, ale nechci to brát příliš obecně. Jedna z věcí, které mě na českém publiku překvapila, se odehrála na mém prvním koncertě. Šel jsem se podívat do Akropole na křest Ecstasy of St. Theresa. Byl to velký koncert, spousta lidí. A lidi si během celého koncertu povídali. Zvláštní. Je to přece muzika, kterou chceš poslouchat, a proto jdeš na koncert. Proč by lidé platili tři stovky a pak se koncertu vůbec nevěnovali? Sám jsem to taky zažil… Koncerty, kdy se mi lidi vůbec nevěnovali, anebo naopak takové, kde lidi seděli tiše jak v divadle. Publikum si nevybereš.

Každému svému CD přiděluješ jedinečné číslo. Připomíná mi to malíře, kteří číslují své grafické listy.
Přesně tak jsem to myslel. Když jsem vyrůstal, byl jsem téměř závislý na vinylech, kupoval jsem si všechny desky oblíbených interpretů. Strašně rád jsem kupoval limitované edice, je to skvělý pocit, mít jeden z tisíce vydaných kusů. Svým způsobem jsem chtěl v lidech, co koupí moje desky, taky vyvolat tenhle pocit. A je tu i praktický důvod – v bytě nemám místo na to, abych vydal 5000 kusů od každého alba, to by mi taky zabralo skoro celý život, je prodat. Muzika by neměla podléhat času, taky se stává, že když poprvé slyšíš nějakou písničku, máš ji pak už napořád v sobě, je soundtrackem k určité části tvého života. A doufejme, že nepodlehne času. Způsob, jakým jsem zrovna tuhle písničku nahrál na tohle CD, je jen jedna z možností, jak ji dokážu zahrát. Až ji budu příští týden hrát naživo, může znít úplně jinak. Možná změním text nebo to zazpívám jinak, tuhle část protáhnu, tamtu zkrátím. Faktor limitované edice se v muzice nachází taky.

Velkým problémem dnešního hudebního průmyslu je muzika dostupná téměř každému a zadarmo. Proto není pro muzikanty jednoduché se uživit, lidi nejsou ochotní za muziku platit. Bojím se, že až jednoho dne CD zemřou bolestivou smrtí, a to se nevyhnutelně stane, hlavní proud na tom prodělá. Skutečnost, že si lidi pořád kupují moje desky, není jen laskavost, ale umožňuje to pokračování mé kariéry. Lidi si neuvědomují, že zabraňují svým oblíbeným kapelám v natočení dalšího alba. A nezáleží na tom, jak moc je mají rádi. Moje CD nejsou k dispozici v obchodech na Islandu, ale pokud někdo odtamtud si chce poslechnout moji muziku, může si ji poslechnout na Spotify. Nemusí jezdit do České republiky, přijít na koncert a koupit si tam CD. Nebo mi napíšou a já jim ho můžu poslat. Každá mince má dvě strany. To, co muzikanti dneska potřebují, je spravedlivá dohoda. To je to, co chceme a o co žádáme. Internet spoustě muzikantů usnadnil život, mohou svoji hudbu šířit do celého světa a to je skvělé. Ale něco za něco. Není to jen v muzice, je to v každém oboru. Já osobně si nemůžu stěžovat, ale co můžu udělat, je snažit se o lepší podmínky pro muzikanty. Jsme umělci, máme schopnost, kterou lidi oceňují, chtějí poslouchat naši tvorbu, tak proč je s muzikanty zacházeno jako s méněcennými? Já chci hrát tak, abych věděl, že mě lidi respektují pro to, co dělám. Tohle všechno vyžaduje změnu v myšlení a v celkovém pohledu na muziku. Jsme v krizi. Proč spousta vynikajících muzikantů musí mít zaměstnání, aby se vůbec uživila? Nikdo neví, jaká budoucnost pro muzikanty bude – aspoň finančně ne. A je tu ještě jeden problém, který sebou přináší vydávání hudby v digitální podobě – lidi si desku nemůžou vzít do ruky, takže to působí jako něco méně hodnotného. Je to podobné jako s nápady. Nemají žádnou váhu do té doby, dokud nezačnou vydělávat peníze. Pamatuju si doby, kdy sis koupila desku a ta ti změnila život. Dneska se dá všechno poslouchat zadarmo a maximálně ti to změní jeden den.

Nedávno vyšlo tvé čtvrté album Go Forth.
Jsem s ním hrozně moc spokojený. Jako každá jiná deska, bylo to jako porod. Nemůžeš se dočkat výsledku, ale cesta k němu je bolestivá. Zábavnou část máš za sebou, muzika je na světě, a teď musíš desku udělat poslouchatelnou, a to je těžké. Do studia jdu vždycky s čistou hlavou a všechno to začíná se mnou a kytarou. Zahraju písničku tak, jak si představuju, že bude ve finále znít, ale nikdy tak nezní. Ve studiu se věci mění. Snažím se dodržovat stejnou strukturu, dodržet stejný pocit, který se mi rodil v hlavě. Jak to jen jde. Ale i ve své hlavě slyším orchestr a napadne mě, že tady by se mi hodilo cello a tam zase trocha klavíru. Začínám kytarou a vokály – vokály vždycky předělávám v závislosti na ostatních nástrojích. Je to jako seřizování motoru. Dáš motor dohromady, ale všechny části do sebe musí zapadat a pracovat současně.

Na novém CD mám několik výborných muzikantů a jsem pyšný na spolupráci s nimi. Jsem nadšený a cítím se poctěný, že se mnou chtěli pracovat. David Babka na steel kytaru, to je prostě machr, hraje se spoustou známých muzikantů na české scéně a hele, tady najednou hraje se mnou a je to fantastické. Jirka Vidasov, který hrál i na předchozí desce na klávesy, já si jeho práci zamiloval a – on se mnou chtěl znovu spolupracovat, paráda! Miluje moje písničky a to pro mě hodně znamená. Každý na tu desku přinese něco. Jejich duše jsou součástí desky. Opět tu mám Kate Powers a její zlato v hrdle, ona je neuvěřitelná. Na začátku jsem jí řekl, že musí být součástí téhle nové desky, proto ji vlastně dělám. Má ve svém hlase něco, co perfektně sedí k atmosféře celého alba. Je tam jedna country písnička a Kate je tak trochu country, na téhle desce jsem ji potřeboval. Mathieu Gautron, hráč na akordeon, je taky součástí desky. Mám tam taky nového muzikanta, který se mnou zatím nehrál – Vojtěch Nejedlý (cello). Měl jsem přesnou představu o zvuku alba, takový ten dřevěný zvuk, jak struny naráží na tělo basy, tohle jsem slyšel ve starých anglických folkových písničkách, a on to přesně vystihl to, co jsem si představoval. Pokaždé. Geoff Tyson opět producentem, naše čtvrté společné album. On je ohromně nadaný, má výborný sluch, skvělý producent.

Tematicky je podobné předchozím, opět je o mém životě. Několik písní vzniklo už před třinácti lety a já jsem pro ně konečně našel vhodné album. Když jsem je nahrával teď, chtěl jsem udržet stejný pocit, jaký jsem z nich měl tenkrát. A povedlo se. A tohle mám na mysli, když říkám, že by písně neměly podléhat zubu času. Když ve své tvorbě vycházíš z pravdy, tak to nikdy nepodlehne zubu času, pravda zůstane vždycky pravdou. Abych citoval Led Zeppelin: „Hudební styly se mění, metody nahrávání se mění, ale píseň zůstane stejná.“ Skladba, o které mluvím, se jmenuje Missed a Word a je to o stavu, kdy jeden vztah necháš za sebou a jdeš dopředu, vstříc novým začátkům. Je v tom smutek, ale i naděje. A já doufám, že moje písně v sobě mají semínko naděje. Všechno jsou to mé zkušenosti, ale přežil jsem. Přežil jsem rozchody, ztrátu, smrt, ještě víc rozchodů, zlomené srdce, a tak to jde pořád dál. Takový je život, ale usmívám se, protože jsem se přes to dostal a muzika může fungovat i tímhle způsobem, dokáže léčit. Když je lidi uslyší a najdou se v nich, mohou přesně vědět, o čem mluvím, ale taky ví, že už jsem se přes to dostal. Muzika dokáže lidi spojit a tenhle pocit spojení jen tak z něčeho nezískáte. Jsou tam skladby o smrti – smrt může být konec, ale neporazí nás, je jen přirozeným koncem každého života. Nemůžeme nad ní vyhrát. Čeká na nás na všechny, ať chceme, nebo ne. Jedna konkrétní, Roses, je o smíření se smrtí a říká se v ní „nesnaž se mě utěšit”. Nepotřebuju tvojí útěchu, potřebuju jen chvíli přemýšlet o tom, co pro mě tenhle člověk znamenal. Dál se v ní říká „nenos mi růže“, tím je myšleno „netruchli nad mou smrtí, ale oslavuj můj život a to, že jsem tu byl“. V téhle písni se vlastně snažím říct, že ať už pro tebe smrt znamená cokoliv, když s tím já nebudu souhlasit, nepřesvědčíš mě. Lidé si myslí, že smrt je tabu, ale vůbec ne, musíme ji přijmout a tím se naučit, jak je život krásný.

V letošním roce by ses také měl objevit ve filmu Hairstory.
Já doufám, že to bude letos. Kamarád si chtěl poslechnout nějaké moje písničky a udělat mi video. Udělali jsme klip k písničce Bed of Happiness. Poté přehrál jednu moji píseň režisérovi toho filmu a ten se mě zeptal, jestli bych v něm chtěl hrát. Původně jsem hrál muzikanta v jedné scéně a myslel si, že tím to končí. Nakonec z toho bylo asi šest nebo sedm scén a uvidíme, co z toho nakonec zůstane. Film je o muzikantovi, který se zamiluje do kadeřnice (hraje ji Vica Kerekes). Skládá jí písničky a snaží se získat její lásku muzikou. Velkou část filmu tvoří diskuze o lásce. Jsem zvědavý na finální podobu. Množství dialogů je improvizovaných a film je v češtině, angličtině a italštině, hodně mezinárodní. Jelikož jsme neměli scénář, sestříhat příběh a poskládat ho smysluplně dohromady dá ještě hodně zabrat. A doufejme, že z mého účinkování ve filmu něco zůstane.


Když už mluvíme o lásce, co láska znamená pro tebe?
Dovol mi tuhle otázku zjednodušit na to, co znamená láska pro mě v mých písničkách. Láska je jejích mízou, skladby vychází z podhoubí lásky, ne z nenávisti. Snažil jsem se být v písni naštvaný a šlo to těžko, protože to nemám v povaze a předstírat vztek je mnohem těžší než být naštvaný doopravdy. Pro mě je láska síla, která spojuje lidi, nejen milence. Přináší zlomené srdce, což je odvrácená strana lásky, bolest, ale když láska funguje, je to skvělé. Zpívám o lásce a cítím to tak, že na to mám právo, protože jsem zamilovaný byl a je to opravdový cit. Pravda je přímou linkou k srdci. Láska je přímou linkou k srdci. Vystřelíš Amorův šíp a doufáš, že zasáhne správný cíl. Pravda a láska jdou ruku v ruce. A já doufám, že právě kvůli tomu v mých písních lidi nachází něco, čemu můžou věřit. Učíme se milovat, stejně jako se učíme jiné věci. Láska není jednoduchá a za pravou lásku musíš bojovat, musíš se snažit a může to být to nejlepší na světě, když se ti ji podaří najít, ale život si s námi zahrává. Za pravou lásku musíš bojovat, láska nemůže být jednostranná. Pravá láska je tu pro všechny, nemůžeš sebestředně milovat. To je další z lekcí, kterých se nám během života dostane – láska není sobecká. Tak se to říká v Bibli.

Máš nějaký cíl, čeho chceš jako muzikant dosáhnout? Být slavný a vyprodat velké haly?
Ne. Jsem celkem uzavřený člověk a na pódiu zpívám o velmi osobních věcech. Není to jednoduché a je to dilema – jak moc upřímný můžu být před skupinou cizích lidí? Ale postupně jsem to přestal řešit. Povznesl jsem se nad to a řekl jsem si, pokud si lidi myslí, že jsem idiot, tak ať. Pokud souhlasí s tím, co v písních říkám, tak dobře. Pokud v nich najdou něco, s čím se identifikují, pro mě je to skvělé a pro ně snad taky. Je to zvláštní rozpor, že někdo tak uzavřený dokáže být takhle otevřený. Soukromí je k nezaplacení a se slávou se pojí spousta hnusných věcí, které nevyhledávám. Lidi se mě často ptají, proč jsem nezkusil X faktor nebo Československo hledá superstar? Sláva není pro mě. Chtěl bych se živit muzikou i dál a je víc možností, jak toho dosáhnout, třeba spolupracovat s dalšími umělci, a v tom bych rád pokračoval. Když by český nebo slovenský umělec chtěl vylepšit svoji tvorbu, rozvíjet nápady, naučit se angličtinu od rodilého mluvčího, písničkáře a ne od kamaráda, co dělá v bance, má možnost se na mě obrátit. Je tady spousta neuvěřitelně talentovaných muzikantů, o kterých dohromady nikdo neví. Musíš si ujasnit na začátku, jakou cestou se chceš vydat. Měl jsem kamarády, kteří mi nabízeli, že mě představí svému známému v nahrávací společnosti. To není to, co hledám.

Moje tvorba je otevřená a muzika by měla lidi spojovat. Sláva má samozřejmě i své výhody, bylo by mnohem jednodušší domlouvat si koncerty, dostal bych víc peněz za písničky v rádiu. V současné době jsem šťastný. Říkám, že jsem muzikant střední třídy. Nikdy nebudu boháč, ale dělá mi radost hrát v klubech a barech až do konce života. Moje tvorba je osobní a já se během koncertu rád koukám lidem do očí, protože je to okamžité spojení. Na druhou stranu jsem nikdy nehrál před 100 000 lidma, možná bych si to užil taky. Čekám, až mi zavolá Bruce Springsteen a nabídne mi, abych mu dělal předskokana na jeho příštím turné, a jasně, že bych souhlasil. Ale tohle je jiný druh slávy a není to něco, co bych vyhledával. Taky je rozdíl mezi slávou a vystavováním se. To neznamená, že musím přijmout všechno, o čem je sláva. Sláva je prokletí, ne dar. Sláva je svíčka ve větru. I Elton John by se mnou souhlasil., Rád bych byl respektovaným písničkářem, ale to neznamená, že je člověk slavný. Možná, že jen sto lidí ví, kdo skutečně jsem, ale jestli se jim líbí, co dělám, je pro mě čest pro ně hrát.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Steffi: Nepotřebujeme pořád sedět jedna vedle druhé

redakce 20.09.2019

Steffi a Virginia, rezidentky berlínského Berghain/Panorama Baru o nadcházející desce Work a Change, která vychází na labelu Ostgun Ton.

Zdeňka Morávková (V centru | Im Zentrum): Centrum je tam, kde si ho uděláš

redakce 18.09.2019

Jesenický umělecký festival svou dramaturgií poukazuje na česko-německou spolupráci, která v regionu po léta přirozeně probíhala. Rozhovor.

Radim Zbránek (Story): Jen vnímat, nechat mobil v kapse

redakce 16.09.2019

Večírku s názvem Story se po několik let dařilo odvážným propojením dvou zdánlivě neslučitelných světů vyvolat atmosféru, jakou široko daleko zažil málokdo... Rozhovor.

Wrekmeister Harmonies: Všetko má expiráciu, krása aj utrpenie

redakce 15.09.2019

Predo mnou zrazu sedeli dve vyrovnané a veľmi príjemné bytosti, hovoril najmä JR. A pokojným hlasom ma dôkladne vyškolil o kráse a šťastí, ktoré je všade okolo nás.

Dušan Svíba (Earth Music): Potkávat se s lidma

redakce 09.09.2019

"Ústředním bodem je zájem a potřeba mít vliv na prostředí, ve kterém se pohybujeme," říká o svých plánech i ambicích Dušan Svíba.

George Clark (Deafheaven): Ordinary Corrupt Human Love je nový začátek

redakce 08.09.2019

Během kodaňské zastávky evropského turné se frontman Deafheaven rozpovídal o procesu, který z novinky Ordinary Corrupt Human Love udělal nejdůležitější album jejich kariéry.

Aparde: V Berlíně nejsem navždycky

redakce 02.09.2019

Hlas je mým dalším nástrojem říká v rozhovoru Paul Camillo Schroeder alias Aparde, inovátor německé elektronické scény, který se netají tím, že nemá rád rivalitu v hudbě.

Protokol: Alyona Alyona

redakce 30.08.2019

Na podzim se Alyona Alyona do České republiky vrací ke dvěma klubovým koncertům a u té příležitosti jsme se jí zeptali na její vzory a inspirace.

Bernard Sumner (New Order): Po letech jsme měli deadline

redakce 29.08.2019

Rozhovor se členem Joy Division a New Order se neodmítá, peripetie kolem náslechu a utajení alba ovšem překonaly všechna očekávání... Čtěte před pražským koncertem.

Milan Lipavský (Festival hudby Bez ambicí): Třeba se to brzy změní k lepšímu

redakce 28.08.2019

Festival na náměstí bez „kolotočů“? Lidi kolem litomyšlského klubu Kotelna se o to pokusí druhý rok za sebou, a ačkoliv říkají, že je to „bez ambicí“...