Články / Reporty

Amanda fucking Palmer a její potratová show

Amanda fucking Palmer a její potratová show

Adéla Poláková | Články / Reporty | 30.09.2019

Zvláštní klid a téměř komunitní atmosféra, tak vypadá půlhodina před začátkem koncertu v pražském divadle Hybernia. Ve vzduchu visí společné tajemství: Amanda Palmer!

„Zítra si musím došít kostým, ale ztratila jsem pochvu, tak vezmu sekyrku!“ Slyším vedle sebe na sedadle, otočím se a vidím dívku pomalovanou jako příslušnici neznámého kmene. Ano, jsem tady správně. Na akci, kde se nikdo neodsuzuje a každý může být, kým zrovna chce.

Palmer vchází jakoby nic, zvedne ukulele na pozdrav a vystřihne bez mikrofonu Person I Want to Be. Při zpívání se náramně baví, srdečně komunikuje s publikem, pak nasadí vážnou notu. Je si prý velmi dobře vědoma toho, jak neužitečná je jako umělkyně pro tento svět, který se stává šíleným, a jak ví, že nevytváří žádné užitečné hodnoty jako jiní lidé. Někdo z publika ji ihned ujistí, že tomu tak není. Do hlediště se valí monolog o jejích podivných zkušenostech s muži a všem je jasné, že tohle nebude jen o piánu, ukulele a ukřičeném hlase. Palmer nám tady přijela otevřeně převyprávět svůj život, občas si dovolí dojmout i sama sebe a pokročilá znalost angličtiny zdá se být nezbytnou pro zvládnutí této show.

Když Palmer v kabaretních kozačkách konečně sedá ke klavíru, strhne se smršť. Pomalé úvody songů rozhodně nejsou pro Palmer typické, své emoce do nás sype zhurta a bez skrupulí. Autenticita projevu, vypnutí těla na židličce, boj s neustále se pohybujícím mikrofonem na stojanu a dlouhé, dlouhé textové pasáže. Jak to zvládá? Po takovém proudu emocí nás upozorní, že na její show se může stát cokoliv, tedy i to, že to bude ukecané, i to, že se budeme dál bavit téměř výhradně o potratech.

fotogalerii z koncertu můžete vidět tady

Pokud si někdo přišel poslechnout feministku, nepochodil. Až nepřirozeně vesele zahraná potratová píseň, jejíž ironii údajně feministky nepochopily, to jen potvrzuje, a tak nám s humorem předvádí, jak by měl vypadat remix, aby to odpovídalo požadavkům těch, kteří ji soudí. Hned na to se obecenstvo baví tím, jak zapomněla své dítě v autě. Naštěstí přežilo a tak si všichni stoupněte a zpívejte, rozkáže a publikum to ochotně vykoná.

Témata odsouzení, odpuštění a soucitu se promítají do písní věnovaných bostonskému atentátníkovi či matce, která přišla o oba syny. Vrcholem jejího ironického pohledu na svůj život je remake skladby Let It Go, jíž dává, jak jinak, potratový podtext a rozsvítí nad sebou disko kouli coby důkaz nezměrné vlastní síly. Těžko hledat silnější a osobnější hudební vyjádření na divadelním pódiu a těžko hledat někoho, kdo takhle utáhne představení o vlastních životních fuck-upech tři a půl hodiny.

Info

Amanda Palmer (us)
26. 9. 2019 Divadlo Hybernia, Praha

foto © Jakub Václavek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.