Články / Reporty

Amanda fucking Palmer a její potratová show

Amanda fucking Palmer a její potratová show

Adéla Poláková | Články / Reporty | 30.09.2019

Zvláštní klid a téměř komunitní atmosféra, tak vypadá půlhodina před začátkem koncertu v pražském divadle Hybernia. Ve vzduchu visí společné tajemství: Amanda Palmer!

„Zítra si musím došít kostým, ale ztratila jsem pochvu, tak vezmu sekyrku!“ Slyším vedle sebe na sedadle, otočím se a vidím dívku pomalovanou jako příslušnici neznámého kmene. Ano, jsem tady správně. Na akci, kde se nikdo neodsuzuje a každý může být, kým zrovna chce.

Palmer vchází jakoby nic, zvedne ukulele na pozdrav a vystřihne bez mikrofonu Person I Want to Be. Při zpívání se náramně baví, srdečně komunikuje s publikem, pak nasadí vážnou notu. Je si prý velmi dobře vědoma toho, jak neužitečná je jako umělkyně pro tento svět, který se stává šíleným, a jak ví, že nevytváří žádné užitečné hodnoty jako jiní lidé. Někdo z publika ji ihned ujistí, že tomu tak není. Do hlediště se valí monolog o jejích podivných zkušenostech s muži a všem je jasné, že tohle nebude jen o piánu, ukulele a ukřičeném hlase. Palmer nám tady přijela otevřeně převyprávět svůj život, občas si dovolí dojmout i sama sebe a pokročilá znalost angličtiny zdá se být nezbytnou pro zvládnutí této show.

Když Palmer v kabaretních kozačkách konečně sedá ke klavíru, strhne se smršť. Pomalé úvody songů rozhodně nejsou pro Palmer typické, své emoce do nás sype zhurta a bez skrupulí. Autenticita projevu, vypnutí těla na židličce, boj s neustále se pohybujícím mikrofonem na stojanu a dlouhé, dlouhé textové pasáže. Jak to zvládá? Po takovém proudu emocí nás upozorní, že na její show se může stát cokoliv, tedy i to, že to bude ukecané, i to, že se budeme dál bavit téměř výhradně o potratech.

fotogalerii z koncertu můžete vidět tady

Pokud si někdo přišel poslechnout feministku, nepochodil. Až nepřirozeně vesele zahraná potratová píseň, jejíž ironii údajně feministky nepochopily, to jen potvrzuje, a tak nám s humorem předvádí, jak by měl vypadat remix, aby to odpovídalo požadavkům těch, kteří ji soudí. Hned na to se obecenstvo baví tím, jak zapomněla své dítě v autě. Naštěstí přežilo a tak si všichni stoupněte a zpívejte, rozkáže a publikum to ochotně vykoná.

Témata odsouzení, odpuštění a soucitu se promítají do písní věnovaných bostonskému atentátníkovi či matce, která přišla o oba syny. Vrcholem jejího ironického pohledu na svůj život je remake skladby Let It Go, jíž dává, jak jinak, potratový podtext a rozsvítí nad sebou disko kouli coby důkaz nezměrné vlastní síly. Těžko hledat silnější a osobnější hudební vyjádření na divadelním pódiu a těžko hledat někoho, kdo takhle utáhne představení o vlastních životních fuck-upech tři a půl hodiny.

Info

Amanda Palmer (us)
26. 9. 2019 Divadlo Hybernia, Praha

foto © Jakub Václavek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...