Peter Forgáč | Články / Recenze | 17.11.2014
Parta kolem Davea Grohla Foo Fighters hraje už dvacet let poctivý rock. Zatímco Grohl se s legendární Nirvanou jakožto bubeník alespoň trochu snažil bourat hranice rockové hudby, dnes produkce Foo Fighters nevybočuje z toho, co by se dalo nazvat moderní mainstreamovou rockovou hudbou. V první dekádě svého působení přešli Foos z garáže až na velké stadiony, a to i hudebně. Sázet jednu podobnou desku za druhou však není sranda. Dřív nebo později musí přijít změna. Grohl má nápadů dost a po Wasting Light nahraném analogově, na pásku, je tu osmé album Sonic Highways. Koncept je jasný - osm skladeb, osm amerických měst a osm ikonických studií, ve kterých se nahrávalo.
Od začátku se na nic nečeká. Something from Nothing sice začne pomalu, ale vygraduje do klasické kytarové vypalovačky, textově připomene The Pretender anebo Best of You. The Feast and the Femine pokračuje hudebně tam, kde první singl skončí, a zásluhu na tom mají i legendární punkoví Bad Brains, kteří se na skladbě podíleli. Myšlenkou desky je vnést do jednotlivých skladeb něco lokálního, bohužel takových momentů je spíš méně. První přijde na Congregation. Zpočátku středně rychlá klasika vás v druhé polovině překvapí soul/bluesovým sólem Zacha Browna a stejný prvek je slyšet i v Outside, jedné z nejlepších skladeb, rychlejší, molová věc, velmi dynamická. S dobrým bluesrockovým sólem přispěl Joe Walsh. Bohužel naopak Preservation Hall Jazz Band se svými dechovými nástroji se poněkud ztrácí v pompézní a zapomenutelné skladbě In the Clear.
Tak jak je What Did I Do?/ God As My Witness rozdělená melodicky na dvě části, jako by zároveň dělila Sonic Highways na silnější a slabší polovinu. Závěr patří Subterrenean, kde se poprvé dostane ke slovu i akustická kytara. A jak všichni víme, že Grohl to s akustikou umí, tady toho moc nepředvede. Je to předzvěst konce. Tím je I Am the River, sedmiminutová power balada s posledním hostem, Joan Jett. Melancholický konec, jehož klišé podtrhne závěr se smyčcovou sekcí.
Na začátku byl odvážný nápad/koncept, ale Foo Fighters ho na Sonic Highways nedotáhli. Města, jejich lidi a hudba se ztrácí v jednolitém celku. Jsou to klasičtí Foos, s hlasitými kytarami a riffy, které i když jsou solidní, poněkud zaostávají za potenciálem kapely.
Foo Fighters - Sonic Highways (RCA Records, 2014)
www.foofighters.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.