Články / Recenze

Ambiciózní projekt, který (ne)vyšel... Sonic Highways

Ambiciózní projekt, který (ne)vyšel... Sonic Highways

Peter Forgáč | Články / Recenze | 17.11.2014

Parta kolem Davea Grohla Foo Fighters hraje už dvacet let poctivý rock. Zatímco Grohl se s legendární Nirvanou jakožto bubeník alespoň trochu snažil bourat hranice rockové hudby, dnes produkce Foo Fighters nevybočuje z toho, co by se dalo nazvat moderní mainstreamovou rockovou hudbou. V první dekádě svého působení přešli Foos z garáže až na velké stadiony, a to i hudebně. Sázet jednu podobnou desku za druhou však není sranda. Dřív nebo později musí přijít změna. Grohl má nápadů dost a po Wasting Light nahraném analogově, na pásku, je tu osmé album Sonic Highways. Koncept je jasný - osm skladeb, osm amerických měst a osm ikonických studií, ve kterých se nahrávalo.

Od začátku se na nic nečeká. Something from Nothing sice začne pomalu, ale vygraduje do klasické kytarové vypalovačky, textově připomene The Pretender anebo Best of You. The Feast and the Femine pokračuje hudebně tam, kde první singl skončí, a zásluhu na tom mají i legendární punkoví Bad Brains, kteří se na skladbě podíleli. Myšlenkou desky je vnést do jednotlivých skladeb něco lokálního, bohužel takových momentů je spíš méně. První přijde na Congregation. Zpočátku středně rychlá klasika vás v druhé polovině překvapí soul/bluesovým sólem Zacha Browna a stejný prvek je slyšet i v Outside, jedné z nejlepších skladeb, rychlejší, molová věc, velmi dynamická. S dobrým bluesrockovým sólem přispěl Joe Walsh. Bohužel naopak Preservation Hall Jazz Band se svými dechovými nástroji se poněkud ztrácí v pompézní a zapomenutelné skladbě In the Clear.

Tak jak je What Did I Do?/ God As My Witness rozdělená melodicky na dvě části, jako by zároveň dělila Sonic Highways na silnější a slabší polovinu. Závěr patří Subterrenean, kde se poprvé dostane ke slovu i akustická kytara. A jak všichni víme, že Grohl to s akustikou umí, tady toho moc nepředvede. Je to předzvěst konce. Tím je I Am the River, sedmiminutová power balada s posledním hostem, Joan Jett. Melancholický konec, jehož klišé podtrhne závěr se smyčcovou sekcí.

Na začátku byl odvážný nápad/koncept, ale Foo Fighters ho na Sonic Highways nedotáhli. Města, jejich lidi a hudba se ztrácí v jednolitém celku. Jsou to klasičtí Foos, s hlasitými kytarami a riffy, které i když jsou solidní, poněkud zaostávají za potenciálem kapely.

Info

Foo Fighters - Sonic Highways (RCA Records, 2014)
www.foofighters.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?

Improvizační dialog (Haco, Takako Minekawa, Dustin Wong, Tarnovski)

redakce 05.09.2019

Kannazuki je tradiční japonské pojmenování pro říjen v lunárním kalendáři. Nahrávka totiž vznikla právě 1. října loňského roku.

Uprostřed božského aroma (HTRK)

redakce 04.09.2019

Melancholické písně australského dua HTRK dýchají osamělostí. Platí to i pro novou nahrávku, kterou zítra představí v Praze?

Stopující chlápek u silnice (Bruce Springsteen)

redakce 04.09.2019

Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy.

Vana plná extáze (Hot Chip)

redakce 03.09.2019

A Bath Full of Ecstasy je zatím tím nejpopovějším albem Hot Chip, ostatně dva roky nazpět psali Goddard a Taylor písně pro Katy Perry.

Tady není místo pro slabost (Bolehlav)

redakce 01.09.2019

Michal Milko poslal francouzskému labelu Audiotrauma písně s dotazem, zda by si nemohl zahrát na jejich každoročním pražském festivalu. Co se stalo?