American Honey se nemaže

V roce 2003 získala Andrea Arnoldová za provokativní krátký film Vosa Oscara. Letos se britská režisérka vrací jako autorka, u které nekompromisnost a naturalismus nepřekvapí: oboje přitom dovedla k dokonalosti v nejnovější adaptaci románu Emily Brontëové. Jestliže však Bouřlivé výšiny představily formální vrchol, navazující American Honey trpí spolu s nimi nečitelností a absencí stavby příběhu. Ten se ve změti vjemů jednoduše vytrácí.

Už to, jak se Arnoldová věnuje svým postavám, naznačuje jejich hloubku. Náctiletá Star (neherečka Sasha Lane) je vržena do situace, která ji vymaní z běžného života: podobně jako hrdinka Fish Tanku nebo Vosy se i ona snaží najít něco lepšího, než je špinavá realita výchovy dvou nevlastních sourozenců. Z krátce načrtnuté white trash noční můry utíká žít si svůj americký sen s Shiou LaBeoufem v roli živelného Jakea. Očekávanému střetu s realitou však Arnoldová otupuje hrany a jízda mikrobusem napříč Amerikou se rozplývá ve sled těžko rozlišitelných epizod. Ani silnější střípky naznačující pocity viny či znechucení nepředstavují dostatečný odklon od soustavného pokračování: snímek prostě pokaždé jede o dům dál. Arnoldová přitom čtvrtku stopáže věnuje kobylkám na oknech, motýlům, žábám, světluškám či medvědovi. Výsledkem je působivá atmosféra, která obklopuje prázdno.

Ačkoliv lze odvážné rozhodnutí zachytit tuláctví jako děj bez struktury obhájit, zůstává American Honey příliš dlouhým výstřelkem, při jehož natáčení a stříhání autorka ztratila soudnost. Ze způsobu, jakým Andrea Arnoldová opisuje všechny předchozí snímky a jen převádí „svá“ témata (živočišnou lásku či ztrátu nevinnosti) do amerického kontextu, je to více než patrné.