Články / Reporty

Anatomie ledu, fig. 2: Berghain

Anatomie ledu, fig. 2: Berghain

sheresky | Články / Reporty | 18.10.2012

„Contemporary music is going the way of the James Cameron school of storytelling: Remove any element of suggestion or subtlety and replace with a fucking sledgehammer. It’s like: YOU. WILL. FEEL. THIS.“

Jít do Berghainu na Frosta je ekvivalentem pro „být spasen“. Absolutní konec, a zároveň nejkrásnější moment života. Frost se vrátil do Berghainu po roce a narozdíl od loňského vystoupení, kdy si ukradl stage sám pro sebe, tentokrát nastoupil s Shahzadem Ismailym (bicí, perkuse) a Borgarem Magnasonem (kontrabas). Trojka, která se za poslední rok sehrála na mikrosekundy tepu. Všichni tři stojí v odstínech tmy, reflektor vrhá zlověstné obrysy do obecenstva. Je fakt, že zlověstná projekce by mohla Benovým koncertům přidat na atmosféře. Člověk si říká: dobře, tak tenhle frajer pečuje o každý detail, dbá na maximální efekt. Tak proč má k sakru jediný reflektor v rohu? „When you use video in a live show, you are effectively saying to me two things. One: You are completely and utterly incapable of engaging me in your performance and are compensating. Two: You think I am a moron, and have no imagination of my own.“

Frost svůj set prakticky vždy otevírá skladbou Híbakúsja nebo démonickou Carpathians, ale tentokrát došlo na novou, zhruba desetiminutovou věc, která se nesla v daleko přístupnější rovině tance a hluku. Extrakt mnoha žánrů, s velmi proměnlivým tempem. Záchvěvy post-dubstepu, industrial techna (ano? ano!), dark ambientu a noiseových smyček. Výsledek zněl jako budoucnost všech žánrů dohromady. Přistihl jsem se při myšlence, že jestli takhle bude znít celé příští album, Frost vejde do dějin. Nebo dostane na Musicserveru 8/10. Prostě se stane něco velkého, protože škatulka „tohle jsem ještě nikdy neslyšel“ bude rozšířena o mnoho dalších postupů.

I druhý song byl z nové, nepojmenované (nepřiznané) desky, stopáž rovněž kolem desíti minut. Tempo rychlé a bolestné. Techno kovu a prachu. Rychlé hororové zářezy kontrabasu v kontrastu s větším množstvím syntezátorů. Atypický rytmus bicích, minimum samplů. Že se Frost posouvá do „tanečnějších“ vod, bylo slyšitelné od prvních sekund, ale i tak bylo pořád cítit, že smysl pro dekonstrukci je větší než smysl pro konstrukci – takže pokaždé, když se kontrabas a bicí konečně potkaly a daly vyniknout jakési hororové dubové kompozici, okamžitě přišla sonická vlna hluku, která vše demontovala nebo alespoň obtěžovala při poslechu – trademark? „Live music for me is like a Tesla experiment.“ Trademark!

Set byl bohužel krátký jako vždy (kolem jedné hodinky), a někdo musel z kola ven. Logicky vypadla většina tracků z předposlední desky Theory of Machines, což setu rozhodně neuškodilo (nové kousky zapadaly spíše do vzorce By the Throat než Theory of Machines), ale třeba oželet takovou Stomp... je obrovská škoda. Vrchol koncertu si, jako už obvykle, urval otvírák z alba By the Throat. Killshot je mohutný, koncentrovaný útok zvuku. Nemůžete mu odolat. I kdyby vás koncert nechával chladným, Killshot je moment, který pohne s každým. Pravda, nemusí to být vždy příjemné, protože hrátky s decibely, infrazvukem a ultrazvukem můžou způsobit bolest ne zrovna příjemnou. Jenže – ať už to bolí nebo ne – magie vítězí.

„I guess I am just hyper-aware of the potential of my music sonically, and how it works as a result emotionally. When it doesn’t achieve it, I am a fucking pain in the ass for anyone in the vicinity. Cold dressing rooms? Fine. No booze? Whatever. Piano out of tune? I’ll work with it. Lighting rig fucked? OK, I play in the dark. But if your sound system is a piece of shit – or the people running it don’t know what they are doing – it’ll get ugly quickly.“

Set končí klasikou Ó God Protect Me, postavenou na samplu „ten zvuk, když couvá kamion“. Hromady skla se třesou, lidi si počítají končetiny, několik z nich se snaží pohnout, ale nemůžou zvednout nohy. Frost stojí, zaklapne MacBook, pokloní se, podá ruku spoluhráčům a bos odejde pryč. Zůstane jen pocit obřadu, očisty, vykoupení.

Jako vždy kulhám směrem k baru, něco si objednávám a mizím v tmavém koutě, kde je co nejméně slyšet nápor dalších umělců, žebrajících o pozornost. Vyčerpaný a frustrovaný. Políbený a znásilněný. Večer nutně končí (pokud jste na festivalu), další hudbu už do hlavy nedostanete. Jediné, co zůstává, je díra v hlavě naplněná zvukem. ZVUKEM.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #22> / 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.