Články / Profily

Wire: Anebo je něco mezi nebem a zemí

Wire: Anebo je něco mezi nebem a zemí

Jana Kománková | Články / Profily | 07.09.2012

Londýn, 1976. Mladých pankáčů v Anglii přibývá, vzniká spousta důležitých kapel. The Clash, The Siouxsie and the Banshees, The Cure, U2, Sham 69, The B-52’s, The Fall. Vycházejí z punkové energie, ale každá z nich má něco navíc. Z mnoha se stanou hudební ikony či hvězdy vyprodávající stadiony, jiné nepřežijí první desku. Z kvasu tehdejší originality vzejdou i postpunkoví Wire. Nějakým řízením osudu se nikdy neproslavili, ale jejich vliv je zásadní.

Všechno, co dělají, je trochu divné. Wire nejsou tak divocí ani rozskákaní jako ostatní kapely a do prvního ze svých rozpadů v roce 1980 získávají body tím, že jsou jiní: dá se tušit, že dřív myslí, než hrají, což není v punkových časech zvykem. První deska Pink Flag (1977) je podivně minimalistická, s výstřelky, které jsou i na tu dobu neobvyklé (třeba půlminutová skladba). Druhá Chairs Missing o rok později je zvukově bohatší o syntezátory, pro Wire další možnost, jak objevovat zvukové novinky. K jejich zvláštnímu chladu a odstupu, který se jejich kariérou vine, se syntezátory hodí: jednou ze složek krásy Wire je to, že si vás nepustí k tělu. Projev Wire nebyl – snad až na úplné počátky tvorby – tak zaujatý a živočišný, jak je v kraji zvykem. Zamlada to byli „cool kluci“, dnes má jejich projev umírněnou, ferryovskou eleganci.

Kapela pilně koncertuje, třetí studiovou desku nazve 154 podle počtu show, které do té doby odehrála, a na přelomu desetiletí se bez většího humbuku rozprskne na několik sólových projektů. Frontman Colin Newman vydá pár sólových nahrávek a rozhodne se zkoumat muziku i mimo Británii. Povede se mu získat grant na hudební výzkum v Indii a na několik let odjede nahrávat tamější hudbu.

V roce 1984 se vrací – a obnovuje Wire. Stále více se orientuje na syntetické zvuky a okouzlí i milovníky elektroniky a ambientu (natáčí i další ne-wireovské skladby, částečně ve spolupráci s manželkou Malkou Spiegel z izraelské novovlnné kapely Minimal Compact). Jeho schopnost přicházet na zajímavé zvukové kombinace a rostoucí zkušenosti mu zařídí i spoustu producentských a zvukařských zakázek, podílí se na nahrávkách Hawkwind nebo Minimal Compact, z mladších umělců si ho vybral třeba kritikou adorovaný Fennesz. Obnovení Wire se rozhodnou odloučit od původního zvuku, ale aby nepřipravili fanoušky o staré skladby, berou si na turné jako předkapelu svůj vlastní revival. Skupina The Ex-Lion Tamers tak na začátku večera zahraje něco z jejich staršího materiálu, načež přikráčejí Wire se svou zvláštní elektronikou. Kapela se ještě několikrát rozchází a schází, když odejde zakládající člen Robert Grey, přejmenují se na znamení smutku (na pár let) z Wire na Wir. Když se ke konci 90. let usmiřují fanoušci elektronické muziky s milovníky kytarového zvuku, i Wire se vrací ke kořenům a v roce 2000 na koncertě v Londýně hrají i staré písničky. V novém miléniu vycházejí reedice jejich starých desek i nové nahrávky, v roce 2008 se objevuje slušná deska Object 47 a recenzenti jí dávají čtyři z pěti, tušíce přitom, že i tohle album bude okrajovka pro fajnšmekry.

Zajímavé je to s Wire letos. Nedávno jim vyšlo album Red Barked Tree. Není zásadně jiné než to, čím se prezentovali dřív, ale najednou se o něm píše a mluví. Že jeho chladnou krásu a zajímavý zvuk vychvalují stárnoucí redaktoři, kteří se ještě nesmířili s tím, že je rok 2011, že břicho a pleš rostou a pivo z kelímku už nechutná, je logické. Ale najednou se dají nové skladby Wire potkat na hudebních webech a blozích mezi mnohem mladšími freaky… Když jsem to viděla poprvé, neubránila jsem se otázce, jestli ten velebený band jsou TI Wire, nebo se jen někdo jmenuje stejně.

Možná se jen sešel fakt, že mladí objevují novou vlnu a spousta dnešních kapel zní jako osmdesátkový revival, a dobrá forma, ve které nyní Wire jsou. Vrátili se ke kytarám, ale neřežou do nich bezhlavě, spíš si s nimi pohrávají. Písničky jako A Flat Tent jsou sympatické, nepříliš zběsilé kousky, slušné retro, v Please Take znějí Wire víc ferryovsky než opravdový Bryan Ferry dnes. Anebo je něco mezi nebem a zemí, co způsobilo, že lehce unavení padesátnící najednou získali choutku, jakou neměli nikdy dřív. Boží mlýny? Kdo ví.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #13> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon Stage 2024: ||ALA|MEDA||

redakce 22.03.2024

Hutné a pestré taneční rytmy doplňuje industriální produkce i jasně psychedelické poselství, daleko nejsou karibští experimentátoři a rukodělná elektronika Nyege Nyege.

Full Moon Stage 2024: Lenhart Tapes

redakce 21.03.2024

Projekt, za kterým stojí někdejší srbský kulturní publicista, bývalý člen noiserockové kapely Klopka za pionira a dua Pamba Vladimir Lenhart.

Full Moon Stage 2024: Aunty Rayzor

redakce 20.03.2024

Její rýmy vždy krájející správný beat s precizností skalpelu jsou jedním z nejvýraznějších exportních produktů Hakuna Kulala po boku dalších raperek jako MC Yallah.

Full Moon Stage 2024: Fat Dog

redakce 20.03.2024

Pětice pokračuje v ADHD produkci scény okolo klubu Windmill (Black Midi, Squid), tamní kapely se nerozpakují mixovat téměř cokoli, co projde kolem nich.

Full Moon Stage 2024: Derya Yıldırım & Grup Şimşek

redakce 19.03.2024

Fenomén anatolské psychedelie pronikl do širších kruhů před více než dekádou, skupiny jako Baba Zula jej prosadily mezi hudební fajnšmekry.

Full Moon Stage 2024: Irreversible Entanglements

redakce 18.03.2024

Jejich improvizovaný, konfrontační způsob hraní v propojení s mluveným slovem je zbaven jakékoliv abstrakce a místo toho volí formu jasného, ritualistického apelu plného hněvu.

Full Moon Stage 2024: Freekind.

redakce 18.03.2024

Za jemnými elementy R&B, jazzu a neosoulu nasátými něžností a křehkostí na míru Lauryn Hill se skrývá prosté motto „be free. be kind“.

Vojde francúz do potravín a vypýta si melón (Mezerg)

Dušan Šuster 29.06.2023

Donútiť jazz a tanečnú hudbu, aby existovali v symbióze, je neľahká výzva. Mezerg však práve na nej vybudoval svoj autorský rukopis.

Spodní proudy moderního žití (Dry Cleaning)

Jan Krejča 24.03.2023

Nikdy jsem nevěřil v linearitu hudebního vývoje, nikdy jsem neuctíval interprety ani kapely víc, než bylo nutné. Počítal jsem vždy s niternou intuicí, která mě přivábí k něčemu výjimečnému.

Full Moon Stage 2023: Tramhaus

redakce 15.03.2023

Nizozemská postpunková senzace stihla za dva roky existence vydat sotva hrst písní a už se z nich stala jedna z nejžhavějších evropských nadějí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace