Aneta Martínková (Území ozvěn): Baví mě být v roli pozorovatelky

Aneta Martínková je držitelkou hned dvou ocenění Vinyla. Objev roku získala jako Margo za debutové album z roku 2019 a loni uspěla i v prvním ročníku Ceny Jany „Apačky“ Grygarové pro mladé hudební publicisty a publicistky do 27 let. Pro Vinylu a Full Moon připravila čtyřdílnou podcastovou sérii Území ozvěn, ve které zkoumá ozvěny současného světa v české hudbě. Zde ale nečekejte žádné tlachání, Aneta svůj podcast sytí pečlivě zpracovanými informacemi i osobními zkušenostmi. Jak podcast vznikal a co nás čeká dál?

Kdy se objevila první myšlenka na podcast? Jak dlouho trvala jeho příprava?
Na tom, že pro Vinylu a Full Moon udělám podcast, jsme se s Tomášem Grombířem a Michalem Pařízkem dohodli už někdy v červenci minulého roku. Mysleli jsme si chvíli, že to bude připravené už třeba v září, což se z dnešního pohledu ukazuje jako hodně přestřelený omyl. Témata jsem měla vymyšlená víceméně hned, „vynosit” si je ale v hlavě, nasbírat materiály a nakonec hlavně najít si prostor na to, abych to v klidu mohla poskládat, se ukázalo jako práce na podstatně víc času.

Jaké zdroje pro tebe byly nejužitečnější?
Všechny editorské debaty s Pavlem Turkem jsou pro mě báječná škola. Nad jednou z verzí druhého dílu jsme si volali snad přes dvě hodiny. Nejeli jsme podle žádného vzoru, snažili se vždycky prostě najít tón a způsob, jak co nejlíp zpracovat nějakou tezi, co mám. Témata taky do aleluja probírám i se svým klukem, po druhém díle mi chudák říkal, že fakt dlouho nechce slyšet žádný rap. Chápu.

Čekáš nějaký diss od rapové scény, které jsi věnovala druhý díl? Co tě motivuje jít do podobných témat?
Musím říct, že když jsme pouštěli ven díl Necítit nic, docela jsem se bála, že to na internetu schytám. Celkem jsem sledovala reakce na výzvu zpěvačky Katarzie rapperům, aby o holkách v textech nemluvili jako o čubkách nebo děvkách, a místy to bylo fakt kruté. Nakonec jsem měla štěstí, debata o toxické atmosféře v rapu se od té doby dost posunula, fandové už jsou debatě asi otevřenější. Navíc pár dní před tím vyšel rozhovor Míšy Peštové s Arletou, kde zaznívají podobné postřehy, jako jsem sepsala já. Nebyla jsem prostě sama. A odezva byla nakonec skvělá.

Ozvali se mi třeba rappeři i někteří rapoví fanoušci s tím, že jsem vystihla něco, co je na jejich scéně štve, a jsou rádi, že to někdo zformuloval. To pro mě bylo strašně cenné, že to oslovilo lidi zevnitř. Nechtěla jsem udělat epizodu podcastu, kde se zvenčí pohorším nad tím, jak nějaká komunita vyznává toxické ideály, přepsala jsem celý díl třikrát, než jsem našla správný tón. Nechtěla jsem to nikomu „nandat”. Spíš přinést pohled empatický pro co nejvíc zúčastněných stran a popsat svoje pocity hudební fanynky, která se zkouší proposlouchat populárními deskami, které ji nechtějí pustit dovnitř.

Jak vypadá tvůj pracovní proces? Co ti pomáhá k soustředění?
Haha. Je to peklo, pořád se učím koexistovat s vlastní hlavou. Pracovní proces se mi těžko popisuje, vypadá pokaždé jinak. Na začátku stojí nějaký řetězec asociací, které se snažím poskládat do nějaké souvislé myšlenky. Myšlenky pak ověřuju, případně doplňuju o další zdroje, které je podpoří. Na konci jsem většinou docela zhuntovaná. S Pavlem jsme si říkali, že chvílemi jako bychom provozovali detektivní kancelář.

Podcast pracuje s ozvěnami zahraniční hudby na tuzemské scéně. Je zahraniční trend, na jehož rozvoj v tuzemsku se těšíš?
Nerada dělám nějaké predikce, baví mě být v roli pozorovatelky a nořit se do věcí, které už se dějí, hledat mezi nimi nějaké souvislosti, dávat je do kontextu. Baví mě snažit se pochopit něco pro mě úplně neznámého a vlastně ani nemám pocit, že by česká scéna něco měla přebírat. Těším se ale hodně na to, až začne být v kultuře pořádně slyšet romský hlas.

Série Území ozvěn je plánovaná pouze čtyřdílná, čemu by ses ráda věnovala dál? Která témata nebo formáty tě lákají?
Území ozvěn teď několik měsíců okupovalo můj horizont, ve všem jsem viděla něco k tématům, které v téhle sérii řeším. Takže se dost těším, co okolo sebe uvidím a uslyším, až tahle témata uzavřu a budu mít zas otevřenou hlavu. Každopádně práce s audiem a intimitou, kterou nabízí, mě hrozně chytla. Aktuálně nastupuju jako redaktorka publicistiky na Radiu Wave, takže se těším, že budu moct tuhle oblast pořádně prozkoumat.

Které podcasty sleduješ? Je ti někdo inspirací?
Z českých mám hrozně ráda Kolaps od Alarmu. Jan Bělíček s Pavlem Šplíchalem tu přinášejí informačně tučné rozhovory a ještě u toho udělají srandu. Pak samozřejmě Vinohradská 12, která mi přijde kvalitou zpracování snad o třídu výš než zahraniční zpravodajské podcasty třeba od New York Times. Strašně mě vzalo Sádlo od Ridiny Ahmedové, které bylo mimořádně zpracované. Nejlepší podcastový girl gang jsou holky z Vysílače, mezi nimi se bude rekrutovat příští prezidentka. Skvělé postřehy o světě z queer perspektivy přináší Rozpustilý*í, k nim si chodím rozšiřovat svůj heterosexuální pohled na život.

V čem je podle tebe největší síla podcastového formátu?
Strašně mě baví, že tam můžu pracovat rovnou s tracky samotnými, můžu něco vysvětlit a rovnou pak hodit do placu ukázku, která mluví sama za sebe, funguje to v plné palbě. Navíc můžu víc vyprávět, osobní rovina tu nevyzní tak pateticky, jak by mohla vyznít v textu. No a pak je tu samozřejmě sound design, který i z publicistických podcastů může udělat skoro umělecké dílo. Spolupráce s Martinem Tvrdým je v tomhle ohledu snová, fakt se vždycky úplně těším, až otevřu email a poslechnu si, co Martin z nahrávek, které jsem poslala, udělal.

Jak je na tom tvoje vlastní hudební tvorba?
No, brzo snad vyjde nový singl, tak si posluchači udělají obrázek sami.