Angélique Kidjo - pod pozlátkem zdravý kořen

Beninská slavice Angélique Kidjo je dlouholetým pilířem afropopu, hudebního proudu spojujícího africké a západní postupy do všeobecně akceptovatelné podoby. Dostatečně exotické i dostatečně globálně srozumitelné. Vedle Youssou N'Doura, Salifa Keity nebo Moryho Kantého byla na přelomu 80. a 90. let jednou z prvních, kdo přivedl hudbu černého kontinentu do hitparád, později dokonce dosáhla na Grammy. Experti na world music sice dnes vzývají jiné, nekonformnější muzikanty a Angélique Kidjo pro ně představuje spíš váženou a zasloužilou instituci. Ona ale stále točí alba, která stojí za poslech, stále dokáže překvapovat a vydávat se na vzrušující výpravy napříč žánry (viz trilogie desek inspirovaných latinskoamerickými rytmy), zůstává řemeslně brilantní i oduševnělá a důvěryhodná. Pod pozlátkem popových produkcí byl u ní vždycky zdravý a tuhý tradiční kořen, na který pro soulové, funkové, latinské a popové esperanto nikdy nezapomněla.

Stabilní úroveň si udržuje i na albu Eve. To je z těch, které hrdě staví na odiv soupisku exkluzivních hostů, ale nikoli už z těch, která si žonglováním se slavnými jmény nechají rozbít jednotnou fasádu. Eve má svůj leitmotiv, kterým je pocta ženskému elementu v africké společnosti. Písně Angélique několikrát prokládá autentickými vokálními nahrávkami ze západoafrických vesnic a interakce ženských sborů s jejím hlasem jsou také osou většiny skladeb. Pestrá, moderní, ale především citlivá produkce je jim oporou, nikoli krotitelem. Klávesy a elektroniku dávkuje uvážlivě, efektnost nezaměňuje za vypočítavost.

Zpěv Angélique Kidjo byl vždycky především o energii a temperamentu, ne tolik o jemných nuancích (v tom je protipólem k malijské Rokii Traoré), proto je i na Eve dostatek rytmicky nadupaných, až karnevalově bujných hitů – Shango Wa, Hello s výpomocí vokálního Tria Teriba, Orisha s excelentní dechovou sekcí. V téhle kategorii je vítězem skladba Kulumbu, jejíž už tak neposedný beat ještě neodbytně pošťuchuje piáno Dr. Johna. Z dalších hostů zaujme Rostam Batmanglij z Vampire Weekend, který stylově přesnou kytarou ozdobil chytlavou píseň Bomba, nebo dvě smyčcová tělesa angažovaná do dvou po sobě jdoucích kusů. Zatímco práce Kronos Quartetu v Ebile, v níž si to rozdává pouze s perkusní sekcí, je jako vždy invenční a vyhraněná, Orchestre Philharmonique du Luxembourg je v Awalole zvukově konvenčnější, i když o nic méně nápaditý (a k africkému základu rovněž velmi empatický). Silovější vokál Angélique se ve skladbě Eve hezky doplňuje se soulově elastickým výrazem nigerijské zpěvačky ASA, do písně Bana si dokonce přizvala svojí maminku Yvonne Kidjo, jejíž přezdívka také dala (vedle jména naší biblické pramáti) název celému albu.

Základní doprovodná kapela odvádí rovněž skvělou práci a nezaslouží si zůstat ve stínu hostujících hvězd. Platí to zejména o rytmice Christian McBride / Steve Jordan, jejichž muzikantské portfolio na hvězdný statut už také dávno stačí. A ani skladby, za nimiž se neskví žádné „feat.“, tu nejsou jen do počtu. Vedle zmíněné Shango Wa je to třeba vznosná, jen s akustickou kytarou odzpívaná Blewu či následující Kamoushou s houpavým reggae podložím. Vlastně je tu opominutelného jen velmi málo, dominantní hlas Angélique Kidjo zažíhá v každé písni oheň. Jestliže ke slůvku pop často stereotypně přiřazujeme rychlou opotřebovatelnost a mělkost, pak Eve není popovou nahrávkou. Poctivou a radostnou muzikantskou slavností je ale určitě.