ARGOnaut Ben a jeho (ne)konfliktní politické retro

Kdo by si to byl ještě před pár lety pomyslel, že Ben Affleck, floutkovský idol dívčích srdcí, jehož usměvavá tvářička okupovala plakáty na stěnách nejednoho pokojíčku, bude jednou točit oscarové filmy?! Píší se devadesátá léta a Ben sklízí zasloužené ovace za spoluautorství scénáře Dobrého Willa Huntinga a za role v obhroublých komediích Kevina Smithe. Jeho výtah ke slávě míří do hvězdných výšin. Nahoře už čeká Michael Bay s pytlem peněz a nekonečným zástupem roztoužených uječených holčiček. Jenže každá pohádka jednou končí a zatímco jeho kámoš Matt stylově vraždí teroristy v Bournově trilogii, Ben se propůjčuje k projektům proměnlivých kvalit a často i velmi pochybné pověsti. Z kdysi nadějné persony je rázem nepřesvědčivý nešika. Svou stagnující kariéru Affleck korunuje alkoholovými excesy a brutálně bulvarizovaným vztahem s JLo.

Z předčasného důchodu jej vytrhne až rekvalifikační režisérský kurz završený překvapivě zdařilou adaptací temné detektivky Gone, Baby, Gone z pera Dennise Lehanea, specialisty na bostonské podsvětí, jehož tvorbu už kdysi, coby mimořádně atraktivní filmový materiál, úspěšně zužitkoval Clint Eastwood v Tajemné řece. Následuje výborná kriminálka Město, která se opět vrací do sociálně patologického podhoubí Bostonu a zručně resuscituje kdysi populární subžánr heist filmů. Tohle už není náhoda, Affleck je zpátky, klidně si stoupne i před kameru a v hlavě už mu šrotují fragmenty memoárů bývalého agenta CIA Tonyho Mendeze, které se později stanou předlohou jeho příštího snímku Argo, jenž získá Oscara za nejlepší film roku 2012. Kruh se uzavírá a odborné veřejnosti pomalu docházejí superlativy. Ten kluk umí točit! Jestli po vzoru mýtických argonautů Ben dosud hledal bájné zlaté rouno, s Argem jej našel. Akorát vypadá jako plešatej chlap na podstavci a jmenuje se Oscar. Ty tam jsou doby, kdy jej Kevin Smith chtěl smrtelně vážně obsadit do remaku Čelistí coby, ehm, žraloka.

Nemyslím si, že by Argo bylo politickou objednávkou, avšak při vědomí toho, že válka v Iránu je už pár měsíců na spadnutí, hlodavým propagandistickým pochybnostem se při sledování neubráníte. Affleck svůj film, nicméně, alespoň korektně uvedl zpravodajsky komponovanou pasáží, ve které stručně nastínil komplikovanou politickou historii země a osvětlil pohnutky, které tamní lid vedly k tomu, že jednoho krásného listopadového odpoledne léta páně 1979 vzal útokem americkou ambasádu, zatímco silové složky vládnoucího režimu jen tiše přihlížely. Rebelové však neuhlídali šestici zaměstnanců zdejší pobočky hvězd a pruhů, kteří si řekli, že líp než v lokálním kriminále to bude inkognito v azylu u kanadského kolegy. To se ale tamějšímu režimu ani trochu nelíbilo. A bílým límečkům ze CIA tak nezbylo nic jiného, než napnout všechny síly a vymyslet, jak z té šlamastiky elegantně vybruslit. Mozky pánů z Langley se upnuly k Hollywoodu…

Nový, obrozený Ben Affleck je pracant a puntičkář, umí si všímat detailů, ale v žádném případě na úkor celku. Nikdy nesklouzne k samoúčelné exhibici, za všech okolností se snaží být poctivým vypravěčem maximálně soustředěným na příběh a jeho dynamiku. Účesy, kostýmy, auta, cíga v letadle, všechno tip-ťop. Skriptka se při natáčení asi hodně naběhala. Dějová linka je jasná a přehledná, motivace postav naprosto srozumitelná, hluchá místa byste tu hledali marně. Navíc vám na těch vykulených trosečnících uvězněných v moři perského písku a neporozumění skutečně záleží a onen „velký útěk“ prožíváte celou dobu s nimi. I na nějaké ty okousané nehty pravděpodobně dojde. Na to, že se po většinu stopáže jedná o prostě popisnou faktografii, se tvůrcům podařilo vykouzlit z Arga velmi slušný multikulti napínák. Navzdory tunám dialogů, neustálému telefonování a velkému množství postav se jmény, která si nezapamatujete, nedokážete z plátna spustit oči. Snímek vás dokonale vtáhne i bez hi-tech špionážního zázemí, počítačů, smartphonů a bondovských udělátek. O střelných zbraních a sofistikovaných akčních scénách nemluvě. Film je nepotřebuje, bohatě si vystačí se zvrásněnými obličeji a dusivou, chvílemi až elektrizující atmosférou. To vše v parádní nenásilné retro stylizaci a s příjemným oldschoolovým feelingem, jenž pomáhá důsledně dotvářet odpovídající Desplatův soundtrack. Při pohledu na luxusně sesbíraný ansámbl (Goodman, Arkin, Cranston…) jsem měl navíc po dlouhé době pocit, že herce jejich práce zase jednou mimořádně bavila. Argo sice není kdovíjaký zázrak, neobsahuje žádnou zásadní kulervoucí pointu či poselství, ani neslibuje růžovou budoucnost či neutuchající mezilidskou lásku a porozumění. Svou lehkostí a naléhavou narativní precizností však udělá radost každému, komu jsou blízké dobré příběhy a filmové médium jako takové. A to není až tak málo.