Asi se k tomu už nebudu vracet

I když Tomáš Kopáček, který si teď říká Black Tar Jesus, nefiguruje se svou loňskou deskou Who's the Freak When Days Are Bleak ani v těch alternativních nominacích hudebních cen, v osobních žebříčcích jej zahlédnete snadno. Taky to není žádný nováček. Dříve jako písničkář Mon Insomnie, taky člen witchhouseových Tempelhof, nyní Black Tar Jesus, ovšem už s kapelou, s hráči slezských Planet. Ležérní, málomluvný a s okem upřeným dopředu, vydává na novém labelu Stoned to Death, který vede Jakub aka Lilac. (K němu ale někdy příště.) Black Tar Jesus. Who´s the freak when black are bleak.

Kouříš hodně? Dneska jsem poslouchal řeči o tom, že se budou rušit chucená cigára a slimky, taky že budou odpudivé krabičky.
Přibližně tak jednu krabičku dlouhých modrých philipmorrisek za jeden až tři dny, podle toho, jak moc mám zrovna depku. Jednu dobu jsem dával mentolky, ale slimky jsem nikdy nepochopil. O těch krabičkách nevím, začnou na ně dávat fotky nemocnejch orgánů a tak?

Jo.
No, pár prázdnejch krabiček tu mám, tak si to do nich kdyžtak přendám.

Co Tempelhof - definitivně pasé?
Tempelhof? Neznám…..

A Mon Insomnie? Dá se na tvoji tvorbu dívat jako na nějakou chronologickou linku, nebo spíš budeš vždycky zkoušet něco trochu jiného, stylově i produkčně?
Já to beru tak, že hudbu jsem začal dělat až letos. Projekty předtím byly spíš takový pokusy nebo nevim, moc nechápu, že to vůbec někdo poslouchal. Možná tak dvě, tři písničky jsou ok, ale zbytek je pro mě téměř neposlouchatelnej. Dřív jsem se pořád nějak snažil, aby to, co dělám, znělo jako moje zrovna oblíbený kapely, takže to byla děsná kopírka. Teď o psaní písniček a celkově o hudbě přemejšlim úplně jinak. Mám jiný inspirační zdroje. Hodně mě taky zajímá produkční stránka i samotnej proces nahrávání. No a samozřejmě pořád musim dělat něco novýho, jinak mě to nebaví. Např. další desku, která už je skoro napsaná, bych chtěl zkusit nahrát a zprodukovat celou sám, ideálně někde na zkušebně. Doufám, že to nejpozdějš do léta vydám, jinak se mi ty písničky zas přestanou líbit a budu muset napsat nový. Ale koncerty bych chtěl rozhodně hrát už jenom s kapelou.

Takže jsi ten typ, co když výsledek nedá hned ven, všechno spálí? Kolik jsi už napsal desek?
Já i když to vydám, po čase v tom najdu věci, co bych chtěl udělat jinak, něco předělat a tak. Kolik jsem napsal desek, to nevím, třeba tenhle rok se mi v kompu nahromadilo necelejch sto krátkejch nahrávek nápadů, z kterejch bych možná tak dvě desky složit moh, ale asi se k tomu už vracet nebudu.

Label Stoned to Death, co to je za značku?
To je novej kazetovej label, co založil můj kámoš Jakub, kterej se mimo jiný věnuje svý booking firmičce Seek Harbor. Who's the Freak When Days Are Bleak vyšla na modré kazetě v nákladu 66 kusů. Kromě toho u něj zatím vyšli Xaddax a Planety.

A nedělali jste spolu taky nějakou muziku?
Měli jsme kapelu, kde jsme se střídali na bicí a kytaru, ale hráli jsme jen jednou pár let zpátky v Galerii Jiřího Švestky na výstavě Jakuba Hoška.

Hudebně máš blízko ke kapelám z MamaMrdaMaso, jak ses ale dostal k Bejbišovi a Maňovi?
Všechno to začalo, když jsem asi před osmi lety viděl v televizi rozhovor s přiožralejma Vincent Vega, kterej mi přišel hodně sympatickej, a z jejich první desky jsem byl taky dost nadšenej. Pak jsme se nějak zkontaktovali a myslím, že můj třetí koncert v životě jsem hrál už v Ostravě právě s Vincent Vega a Tremolo, kde jsem poznal Bejbiše. S lidma kolem MMM jsem se pak potkával spíš náhodně, až do letošního léta, kdy jsem hrál s Planetama v Opavě, tam jsme se dost skámošili a prvně jsem potkal Maniče. BTJ měla bejt od začátku kapela, akorát tam kromě mě nikdo nechtěl hrát. U piva jsme teda s Planetama vymysleli, že to dáme nějak dohromady, ale popravdě jsem tomu moc nevěřil (Maňa prej taky ne). Pár tejdnů potom mi přišla nabídka udělat hudbu k jednomu televiznímu filmu, takže mě napadlo zaplatit za ten honorář studio a konečně nahrát nějakou desku. Zeptal jsem se Planet, jestli by někdo z nich nechtěl se mnou hrát a po víkendu zkoušení vznikla sestava Bejbiš na bicí, Manič na basu a já. Věděl jsem, že jim nebudu muset nic vysvětlovat a oni to beztak zahrajou přesně tak, jak si představuju. A taky že jo, takže super. Z tý telky mi den před první schůzkou napsali textovku, že si to nějak rozmysleli, ale aspoň jsem se díky tomu rozhoupal k nahrávání.

Kapely z MMM a celkově slezská scéna mi je (ještě s tou budějovickou) u nás asi nejsympatičtější. Líbí se mi tam v podstatě skoro všechno. Největší srdcovky: Tremolo, Dat, Vincent Vega, Kocheech. Z fungujících kapel mám nejradši Planety, At Bona Fide, Last Summer Revival, Laundered Syrup a pravděpodovně ještě jednu, která zrovna vzniká.

A co domácí, pardubická scéna?
V prosinci jsem nahrával desku spřízněný power violence kapele Klutz, zrovna dokončuju mix, brzy by to mělo vyjít. No a to je z místních kapel, co se mi líbí, asi tak všechno… Ale právě jejich zkušebna začíná bejt klíčová, protože se tam občas odehrávaj šílené psych-rock jamy, ze kterejch doufám vzniknou i nějaký kapely. Líbilo by se mi, kdyby to tu fungovalo podobně jako právě ve Slezsku, kde každej hraje na všechno a v několika kapelách najednou. U nás jsme na to zatím čtyři.
Jo vlastně je tu ještě kapela Ganja Haze, na tu se chystám zajít…

Jak to máš s osobní prezentací? Že bys byl facebookový typ, se mi moc nezdá...
Facebook mi teď přijde úplně šílenej a nijak zvlášť užitečnej. Dřív jsem ho docela používal, ale teď žádnej aktivní profil ani nemám. Jinak nevím, sám sebe prezentuju nerad jakkoliv. Nejlepší asi je, když si kapelu objevíš sám nebo ti ji někdo doporučí. Spamování netu odkazama na svoje kapely mě většinou odradí, ale asi je dobrý mít na netu nějaký profily, narazí na ně víc lidí. Mě nejvíc vyhovuje bandcamp. Je tam všechno podstatný, nevím, co víc bych měl pořád někam sdílet.

Dalo by se říct, že „nemáš svoji scénu“. Nejsi z Prahy, nepatříš do žádného většího kolektivu, nemotáš se kolem jednoho klubu nebo labelu.
Je fakt, že jsem nikdy nikam moc nezapadal, jak hudebně, tak v životě. Nevim, čím to je. (smích) Ale nijak zvlášť mi to ani nevadí. Je dobrý, když jsou koncerty rozmanitý, hrát pořád na stejnejch místech podobný koncerty by mě asi nebavilo. Slušný je, když to jde trochu do extrémů, např. hraní v osquattovanym bunkru v lese u Pardubic, nebo naopak předskakování větší kapele ve vyprodanym klubu ve Vídni. Líp sem se ale cejtil asi v tom bunkru.

Ve Vídni jsi hrál před Two Gallants! Jak se to stalo? Víš, že asi budou hrát i v Praze?
To mi dohodil jeden kámoš z Vídně, co mi už pár koncertů předtim dělal a jinak šéfuje label Siluh Records. Já jsem ty Two Gallants moc neznal, tak mě trochu zarazilo, že tam přišlo tolik lidí, že se v tom klubu nedalo ani dejchat. Jinak to byli hodný, příjemný lidi. Koncert sem teda slyšel jen zezadu, ale bylo to dobrý. (Kdy budou v tý Praze?)