Články / Reporty

Ať promlouvá kytara (Buddy Guy)

Ať promlouvá kytara (Buddy Guy)

Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 18.07.2023

Report z koncertu Buddyho Guye by mohl začít velmi podobně jako texty o nedávných koncertech Joea Bonamassy a Billyho Gibbonse. Prostě kytarové legendy v Praze, bluesoví mistři atd. atd. Ale nezačne, protože Buddy Guy je úplně jiná kategorie. Téměř sedmaosmdesátiletý usměvavý děda je totiž osobností, k níž mohli oba výše jmenovaní vzhlížet, uctívat a učit se od ní. A třeba doufat, že si společně zahrají.

Buddy Guy se do Praha vrátil po pěti letech. Tehdy hrál v Česku, ve Velkém sále Lucerny, poprvé. Letos přijel podruhé, do v zásadě plného Kongresového centra, a naposledy. Byl to také jeho patrně závěrečný koncert v Evropě. Ty, které měl ještě odehrát v Izraeli, z bezpečnostních důvodů zrušil. Vědomí, že to je téměř jistě poslední koncert na starém kontinentě, se na vyznění večera podepsalo, ovšem protagonista se tím nenechal ovlivnit. Ten naopak přivezl tolik energie a životního elánu, že by mnozí mohli závidět.

Stačilo, aby se přišoural na pódium – bez doprovodu, takový je to frajer – a zahrál pár tónů skladby Damn Right, I've Got the Blues a místo předrevolučních sjezdů komunistické strany i se štěstím povolených Rockfestů měl v hrsti. Ostatně, první potlesk vestoje toho na pohled křehkého pána v bílé bekovce, bílých kalhotách a puntíkaté košili, přivítal. Jak už to tak u bluesmanů ze staré školy bývá, hrál většinou převzaté věci. Zazněly tak klasiky Muddyho Waterse, Willieho Dixona, v úryvcích Johna Leeho Hookera, Cream, Jimiho Hendrixe. Nevadilo to. A pokud právě tyhle věci vyvolávaly jistou nostalgii, Buddy ji s přehledem rozbíjel nekonečnou sérií vtipů a v dobrém smyslu „opiček“, které k jeho koncertům patří.

Hraní hadrem, zuby, rukávem, košilí, tanečky, úsměvy. I ta sestoupení mezi lidi se na většině jeho koncertů dějí, přesto je to pokaždé milé. A od hudebníka, který už by mohl kytaru dávno pověsit na hřebík a jen se houpat v křesle a kynout svým následovníkům, to působí i po letech nenuceně, opravdově. Kromě komedie také uměřeně, citlivě hrál na kytaru a skvěle zpíval: procítěná Skin Deep, jedna ze tří původních, nepřevzatých věcí, zazpívaná jemným, až slabým hlasem, brala dech svou upřímností, Got My Mo-Jo Working dýchala erotickým dusnem a u Watersovy Sheʼs Nineteen Years Old zase Guy vtipně glosoval oněch devatenáct let.


fotogalerii z koncertu najdete tady

Veselý staříček je důkazem toho, že blues je životodárná energie, která musí být předávána a přijímána. I proto si Buddy Guy může dovolit odejít z jeviště bez velkých gest a patosu. Rozdá trsátka, zamává, dojde na kraj pódia, dá si posledního panáka a mizí. Kapela mezitím dohraje před aplaudujícím sálem a také odchází. Zůstává hudba. Přesně v duchu titulu závěrečné skladby – Let the Guitar to Do the Talking.

Info

Buddy Guy (us)
16. 7. 2023 Kongresové centrum, Praha

foto © Radim Malíček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Čočkový dortík (Blixa Bargeld & Teho Teardo)

Viktor Palák 08.12.2024

Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.

Predĺžený víkend sónických rituálov (Next Festival 2024)

Richard Michalik 03.12.2024

Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.

Andalusian Crush (Monkey Week 2024)

Michal Pařízek 30.11.2024

Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...

Sonické prostory ve světle minimalismu (Sonda 2024)

Viktor Hanačík 28.11.2024

Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace