Ať si člověk vymyslí cokoliv, je to proveditelné!

Divadelní režisér Ondrej Spišák a výtvarník František Lipták založili v roce 1990 soubor Teatro Tatro. Toto divadlo má za sebou více než 20 let úspěšné existence, z malé maringotky tažené kobylou Kvetkou se stala maringotka Velká neboli ručně malované tatranské šapitó, ve kterém zápasí Bůh s Ďáblem a nakonec to stejně má všechno na triko člověk. V rámci festivalu pouličního divadla Za dveřmi zahráli 16. a 17. července své poslední představení Majster a Margaréta. Ondrej Spišák (1964), absolvent Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze, spolužák divadelníka Petra Formana, v současné době režisér Starého divadla v Nitře a duchovní otec Teatro Tatro se na chvilku zastavil a těsně před projížděčkou odpověděl na pár otázek.

Jaký byl ten první impuls, který vás vedl k tomu pustit se do adaptace Bulgakovova románu Mistr a Markétka?
Těžko říct, to nedokážu vůbec odhadnout. To nebyl takový impuls, že přišlo to, že teď budeme dělat Bulgakova, je to spíš obdiv k té knížce od první přečtení a pokud se člověk věnuje profesionálně divadlu, tak to stále nosí v hlavě, že tohle je to téma, které by chtěl do divadla přenést.

A v jaké fázi příprav vaší inscenace jste se vypravili do Moskvy na cestu po stopách Michaila Bulgakova a jeho románu? Měl jste už v hlavě nějaký koncept nebo jste začínali úplně od začátku?
To bylo úplně na začátku, neměli jsme ještě žádný koncept. Řekl jsem si, že pokud to má být kolektivní věc a pochopil jsem, že jediné divadlo, kde se taková knížka dá udělat, je Teatro Tatro, že by to v normálním divadle nešlo, tak je potřeba ty lidi nadchnout pro věc, aby to brali za své a aby do sebe nasákli co nejvíc impulsů, takže musíme do té Moskvy jet všichni společně. Takže já jsem to pochopil jako prioritu a tak jsme to tak udělali. Splnilo to přesně ten účel, obešli jsme všechna ta místa a všichni pochopili mystiku toho celého a lépe se pak pracovalo.

A kudy přesně vedla vaše cesta?
My jsme byli v Moskvě, nijak jsme to nekomplikovali. Chtěli jsme jít po stopách románu a to se všechno děje v malém okruhu, v průměru několika set metrů nebo pár kilometrů. Všechno se to děje okolo Chrámu Krista Spasitele, okolo Sadového kolca, Sadová je ta okružní ulice, kde je ten slavný byt, ta vzdálenost opravdu není velká, dá se to vše přejít za den, pokud se ale na každém místě člověk zastaví, tak to trvá tak dva, tři dny. My jsme tam byli čtyři dny.

Díky spolupráci s výtvarníkem a scénografem Františkem Liptákem má Teatro Tatro velmi charakteristickou výtvarnou stránku. Bývá na začátku vaší práce většinou spíš nějaký režijní koncept nebo představa, na základě které se pak dotváří ta stránka vizuální nebo je to někdy i naopak?
Je to vzájemné ovlivňování. Už tím, že hrajeme v šapitó, tak to už je polovina scénografie, to už je dané, ten prostor je prostě takový a samozřejmě že i v rámci šapitó se dá vymýšlet, že to postavíme takhle nebo na střed, ale ty možnosti jsou omezené, svým způsobem dané, široké jen do té míry, dokud to povolí šapitó. Když už jsme přemýšleli nad tím, kde to vůbec hrát a kde ten Bulgakovův svět stvořit, tak nás to šapitó mimo svoje hranice nepustilo, ale zároveň nám povolilo dost, protože v šapitó se dá udělat mnohem víc věcí, které jsou postavené na domyšlení si, na fantazii diváka. Na to jsme také postupně přicházeli, to také nebylo předem dané, to se nedá v rámci koncepce říct, že to takhle bude. Cirkus je žánr, který pracuje s představivostí a tak to je i u nás, hodně věcí je postavených na tom, že si to člověk musí představit, pokoušíme se vytvořit iluzi, která je více či méně dokonalá a více a nebo méně útočí na tu představivost, protože i v tom románu jsou takové scény, například scény Valpuržiny noci nebo tedy ďábelského sabatu, které si každý, kdo čte knihu, představuje úplně jinak. Třeba létání Margarétky na koštěti, si každý představuje v podstatě docela jednoznačně, protože nahou ženu na koštěti si asi každý dokáže představit. Vypadá to asi tak, že sedí nahá žena na koštěti, ale ani tohle neděláme doslovně, tvoříme to spíše jako určitou metaforu a na to jsme postupně s výtvarníkem přicházeli.

Jaké byly ještě další inspirační zdroje, které jste využili v průběhu vaší práce?
Tak samozřejmě, protože ta kniha je o ďáblovi, tak jsme se zajímali o různé podoby ďábla a hlavně ďábla zpracovaného ve filmech, v knížkách, v literatuře, takže to samozřejmě ovlivní člověka, ďábla si každý také představuje úplně jinak. My máme to štěstí, že máme zahraničního herce, který nemluví naším jazykem, a když mluví naším jazykem, tak je to celé divné a působí to trošku ďábelsky, protože neumí ten jazyk natolik, aby se to nedalo postřehnout, hovoří velmi těžkopádně, a to je něco, co nám pomohlo tu fyzickou podobu ďábla vymyslet, vytvořit. Hledali jsme ale inspirační zdroje ve filmech a v literatuře a to už je jedno jestli Al Pacina nebo Dalskabáty, hříšná ves, protože ta podoba čerta v české lidové kultuře nebo slovenské lidové slovesnosti pro nás byla velmi důležitá. V naší představě se ale příliš neodkláníme od té knížky samotné, že ten ďábel, který je nejmocnější, je ten, který sídlí v lidech a ne ďábel jako persona, která přišla z pekla. Ten ďábel v lidech je daleko nebezpečnější, protože je nenápadnější, lidé si to ani neuvědomí a nevšimnou si, kdy v nich začíná převládat, a to jsme se snažili ukázat i v tom představení. Tak jak jde dopředu vývoj civilizace, která se rozrůstá, tak stejně jde dopředu tím směrem ďábelským, to bylo vidět i v představení, že ten náš ďábel Woland se tam objevuje v podobě blikajícího čertíka s blikajícími růžky, a když je to postavené do kontextu s takovým současným mediálním gulášem, tak to je myslím docela jasná metafora, možná až příliš doslovná. Když ale hýbou světem takové věci jako například protest Pussy Riot proti politice Putina, což je vlastně v současnosti ještě aktuálnější než před třemi, čtyřmi roky, protože prezident Putin si prostě dělá srandu z celého světa, a když si tohle člověk uvědomí, tak ho až zamrazí, protože ten ďábel je s námi neustále. Tím paradoxem Bulgakovovy knížky ale je, že ten ďábel z ní vychází jako kladná a pozitivní postava, která pomáhá tomu, kdo to vlastně potřebuje nejvíc.

V současné době vám běží crowdfundingový projekt na serveru Hithit.com na podporu další existence a zlepšení vybavení vašeho divadla. Jakým způsobem jste financovali činnost vašeho divadla doposud?
My jsme divadlo, které je vysloveně sezónní, všichni, kteří hrají v tomto divadle, mají svého zaměstnavatele jinde. Jsou to herci asi z pěti různých divadel, takže plnohodnotně se tomu můžeme věnovat jen přes prázdniny, protože v divadlech jsou dost vytížení a s financováním je to stejné. Je to příležitostné, sezónní. Když se nám podaří získat nějak grant, tak ho samozřejmě využijeme, ale nepracujeme s takovými rozpočty jako profesionální divadla, protože takový rozpočet nedokážeme sehnat. Ten náš vklad je ta práce zadarmo s láskou k divadlu. Pokud teď někde hrajeme a někdo si nás koupí a zaplatí nám, tak si ty peníze samozřejmě rozdělíme, ale celá ta příprava, celá tvorba je zadarmo, z lásky k tomu divadlu.

A jaké máte plány do budoucna? Připravujete už slibované představení Cirkus Šardam od Daniila Charmse?
Máme to v plánu, ještě jsme to nezačali zkoušet, to je taková naše ambice udělat něco, na co by mohli přijít i děti, protože když stojíme večer u toho šapitó a chodí se rodiče ptát, kdy budeme hrát, tak jim musíme říct, že až večer a že je to nepřístupné. A ten Charmsův text je původně psaný pro děti, v roce 1934, pro petrohradské marionetové divadlo, je super, je strašně vtipný, tak jako Charms, je absurdní, a myslím si, že by mohlo vzniknout něco, co by mohlo bavit stejně rodiče i děti, protože to je totální úlet.

A plánujete ještě něco dalšího i pro dospělé?
Máme ještě jedno, které jsme sice dva roky nehráli, protože jsme měnili šapitó, máme nové šapitó a ještě jsme to do něj neadaptovali. Máme Proroka Ilju, který měl premiéru skoro před devíti lety, to je velmi mystický text, to je úplně jiný typ divadla než tohle, celé se to odehrává v podstatě v dešti a blátě, my do toho šapitó i pršíme, takže tam to bláto vyrábíme, ale je to strašně zajímavý text o lidském fanatismu. Je to ve zkratce o vesničanech, podle skutečného příběhu, který se odehrál ve třicátých letech na východě Polska, kde se objevil samozvaný prorok, a vesničané pochopili, že historie se opakuje a vidí v něm nové vtělení Ježíše Krista a že je třeba toho člověka ukřižovat, aby k té spáse došlo a celá ta dvouhodinová inscenace je o tom, jak si představují, že ho budou křižovat, jak to udělají, jak si to přehrávají na kříži nanečisto a nakonec ho opravdu ukřižují.

České publikum vás příliš nezná, v Čechách téměř nehrajete. Kdy jste tu hráli naposledy?
V Praze jsme hráli dvakrát na festivalu Za dveřmi a to Zázračný divadelní automat na Václavském náměstí. To je takový nákladní vůz, který přijede, otevře se tam jeviště, a má to kompletní vybavení s reflektory a se zvukem, takže to působí dost magicky, když se to všechno zapne a do toho sedm herců, kteří uprostřed toho hrají klauniádu na téma zimní sporty. To už hrajeme od zimní olympiády ve Vancouveru, pro kterou bylo toto představení vytvořeno, to už je pět let, a budeme to hrát do té doby, dokud se kostýmy nerozpadnou. Je to důkaz toho, že ať si člověk vymyslí cokoliv, tak je to proveditelné.