Články / Reporty

atonal_berlin: v betonové katedrále

atonal_berlin: v betonové katedrále

Jan Starý | Články / Reporty | 18.08.2017

Kolosální šedá budova ční mezi ostatními budovami berlínské Mitte a spolehlivě naviguje na místo konání Atonalu. Kraftwerk je, podobně jako proslulý Berghain, bývalá elektrárna a atmosférou prostoru svého konkurenta ještě překonává.Berghain je efektivní, hédonistický, nepřístupný; světlejší a prostornější Kraftwerk umožňuje vyhnout se zničujícímu rytmu celonočních párty, nechává návštěvníka bloumat po šedých sálech a obdivovat stovky detailů. A poté se přesunout na hlavní stage a žasnout, protože klasická trojlodní struktura v patnáctimetrovém sále tvoří úžasnou industriální katedrálu – samozřejmě včetně oltáře.

Rumunská post-spektralistka Ana-Maria Avram, která měla představit jednu skladbu, na začátku srpna zemřela a program, který představoval jednu její kompozici a jednu jejího manžela Ianca Dumistresca, se tak nesl ve vzpomínkovém duchu. Ovšem bez sentimentu, protože preparovaný klavír prohnaný třímetrovou reprověží likvidoval nejen rozbitou strukturou, ale na moderní klasiku nezvykle i hlasitostí.

Naproti tomu Oktophonie Karlheinze Stockhausena působila přes osmikanálový zvuk přístupně, až newagově. Mnohem lépe využil tuto soustavu Rashad Becker doprovázený Enou. Becker zpravidla zní jako konglomerát zvuků z mimozemského syntetického pralesa, nový rozměr dezorientace v podobě dalších kanálů byl tedy velice vítaný. Navíc se podařilo výborně reprodukovat taneční dimenzi – Becker pracuje s konceptem „hudby pomyslných druhů“, která přes veškerou cizost funguje v jakýchsi folklórních tanečních motivech.

Dále se vzpomínalo na Miku Vainia (Pan Sonic) v rámci programu Trahnie Farewell složeného z interpretací jeho skladeb. Vainiův občasný spoluhráč Lucio Capece nejprve provedl na basklarinet bryarsovskou meditaci, smuteční náladu však posléze nahradily typicky vainiovské výplachy. Chladné technoidní rytmy a spalující digitální hluk obstaral baskický fenomén Mattin (vypečené jsou například jeho nedávné dekonstrukce metalu v rámci projektu Regler), rozbíjení rytmů obstaral norský bubeník Morten Olsen (MoHa!, Ultrallyd). Kromě vítané připomínky, že techno může sloužit jako zbraň, trio velice dobře pracovalo s napětím mezi vainiovskou odlidštěností a vlastními akustickými vstupy.

Podobně intenzivní set předvedl další veterán Mick Harris. Ten se po několika letech na rybách vynořil s projektem Fret a soudě podle koncertu se, co se extrémnosti týče, vrátil do dob, kdy sypal na bicí u Napalm Death. Zveřejněný track má sice nejblíž k industrial technu, naživo ale Harris uspořádal nálety hyperagresivním drum’n’bassem, po kterých se většina přítomných sotva držela na nohou. Přílivy rozostřených basů (převážně ani nebyly zapotřebí dropy) a neustálé noisové ataky dovolily výdech až ke konci setu, kdy Harris ubral spodků a připomenul, že umí také skvělé plochy.

Ze služebně mladších projektů se takovému tlaku přiblížili jen Damien Dubrovnik. Projekt dvou hlavních postav ceněného labelu Posh Isolation ze začátku působil poněkud ztraceně, přece jen není jednoduché prezentovat melancholický severský drone davu, který přišel na párty, došlo však i na silné momenty. Hlukové výboje v kombinaci s nasazením a charismatem řvoucího Lokeho Rahbeka byly strhující, vzhledem k objednanému přehrání celého alba Great Many Arrows ale nebylo možné tenhle výraz udržet.

Dvojsečnost exkluzivity se projevila i jinde. BBC Radiophonic Workshop nepochybně sehrál v historii hudby významnou roli, v současnosti ale mohl fungovat jedině jako kuriozitka. Na přehlídce hudebních postupů aktuálních před třiceti až šedesáti léty byly pozoruhodné především občasné zvuky obskurních synťáků a hlavní téma z Doctora Who. U setu miláčků kritiky Demdike Stare speciální projekce (s tématem radikální diverzity) fungovala, jejich vlastní hudba však v abstraktnějších polohách selhávala a až v pozdějších technoidních pasážích mohla vyniknout zvuková preciznost dvojice.

Přesně opačně působil ruský CoH, který roztančil maličkou vedlejší scénu jednoduchým, ale funkčním acid housem. Navíc ani zvukově nebyl nenápaditý, psychedelický zvuk ukazoval na staré angažmá v Coil. A podobnou spoušť se na Ohm Stage podařilo rozpoutat ještě Robertu A. A. Lowovi, v tomto případě pomocí modulárního syntezátoru. Pro jeho schopnost vyloudit smysluplnou hudbu z těch nejobskurnějších synťáků jej pak dramaturgové Atonalu pověřili také ambientním setem v chillout prostoru. Bývalá řídicí místnost plná nákresů obvodů a květin mohla hostit skvělý set, kdyby ovšem byla zvukotěsná a kdyby se v ní nepodávaly dveře.

Výborný zvuk, nápaditá projekce, fantastická světla a prostor. Několik pamětihodných setů. Berlin Atonal začal velice slibně, problémem je pouze nulová překvapivost. Žádný z méně známých projektů zatím nepřevedl víc než průměr, zpravidla působily nedomrle, nijace. Na tomhle by festival „nových kódů ve zvuku a obrazu“ mohl zapracovat.

Info

Berlin Atonal 2017
16. - 20. 8. 2017 Kraftwerk, Berlín

foto © Berlin Atonal

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.