Články / Reporty

Autistické kompozice These New Puritans

Autistické kompozice These New Puritans

Jáchym Krohe | Články / Reporty | 23.11.2013

Dva roky zpátky jsem pro Full Moon psal recenzi na desku Hidden tehdy ještě poměrně neznámé britské „art-rockové“ kapely These New Puritans. Uvozovky u označení žánru jsou nutné, protože TNP se za poslední tři alba razantně posunuli od kytar až k orchestru. Recenzi jsem tehdy zakončil poznámkou, že Jack Barnett, frontman kapely, naposlouchává melanéskou tradiční hudbu a chystá se znovu proměnit zvuk kapely. Melanéské zpěvy se (bohužel nebo naštěstí?) objevily jen v remixu k Mutual Core od Björk a nové album, letošní Fields of Reed, rozvíjí ducha předchozí desky a se vzrůstajícím hypem se odsouvá ještě dál od středního proudu. Podle toho také vypadaly bezprostření pokoncertní reakce v pražské MeetFactory a bylo poznat, kdo slyšel introvertní Fields of Reed, a byl připravený na neobvyklé neoklasicistní kompozice, a kdo si přišel poslechnout jenom ty dvoumetrové taiko bubny z Hidden.

Ale abych nepsal „without end, without beginning“, jak zpívá Barnett, musím začít od sanfranciského producenta oOoOO (odmysli si hipsterskou estetiku a čti prostě „ou“; je třeba ocenit, že na rozdíl od dubstepových producentů, kteří používají v názvu jenom konsonanty, „Óčko“ zvolil opačný přístup). oOoOO stál před třemi lety u zrodu witch houseu, spolu se Salem nebo White Ring by se hodil spíš k prvnímu albu TNP, kde bylo ještě o poznání míň trombónů a víc experimentálního rapu. A přestože jeho set zněl jako z desky, efektovaný jen několika midi kontrolery, bylo hezké si vzpomenout na dneska už poměrně neaktuální witch house, zvlášť v industriálním prostoru, jako je MeetFactory.

Když oOoOO vystřídalo na pódiu sedmičlenné seskupení v čele se zasněným Jackem Barnettem s kytarou, nemohl mi neasociovat (především svým vzhledem) pražského songwritera Luka Mayena. Hned první tóny úvodní Spiral ale přinesly vystřízlivění v podobě komplexních melodických struktur piana, trubky, tuby a basové kytary. Barnettův zpěv zůstal upozaděný jako za neprůhledným sklem, což nemusela být nutně chyba zvukaře, ale Barnettova obsese odstranit z textu co nejvíc souhlásek a znít ještě více jako v mlze.

Tři aktuální songy vystřídaly tři starší hitovky z Hidden, kde více vynikla dynamická rytmika a bubenická kooperace Thomase Heina a Jackova dvojčete George. Závěr byl vyvážen opět třemi songy z Fields of Reed a jako přídavek These New Puritans podruhé zahráli rychlou a trochu tanečnější We Want War, tentokrát v upravené verzi a uvedenou slovy „and now a song about peace and love“. Ačkoli současný zvuk kapely i celkový dojem z koncertu s sebou nese jistý emoční odstup, chlad a absenci intimity, These New Puritans mi evokovali spíš motivy ze staroegyptské mytologie, kterou se nechávají inspirovat. Barnett působil jako kněz nějakého dávno zapomenutého boha, který stranou od lidí opakuje své nesrozumitelné litanie. Tenhle dojem přetrval i po koncertě, mimo jiné díky tomu, že zazněl Lucifer Over London od neo-folkové kapely Current 93, které Jack Barnett hostuje na právě připravované desce. Koncertní zážitek roku, i když zamrzí, že jsem musel „leave behind, without end, without beginning“. Snad vzniknou další autistické kompozice a These New Puritans se tady ukážou brzo znovu.

Info

These New Puritans (uk) + oOoOO (usa)
20. 11. 2013, MeetFactory, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.