Články / Reporty

Autistické kompozice These New Puritans

Autistické kompozice These New Puritans

Jáchym Krohe | Články / Reporty | 23.11.2013

Dva roky zpátky jsem pro Full Moon psal recenzi na desku Hidden tehdy ještě poměrně neznámé britské „art-rockové“ kapely These New Puritans. Uvozovky u označení žánru jsou nutné, protože TNP se za poslední tři alba razantně posunuli od kytar až k orchestru. Recenzi jsem tehdy zakončil poznámkou, že Jack Barnett, frontman kapely, naposlouchává melanéskou tradiční hudbu a chystá se znovu proměnit zvuk kapely. Melanéské zpěvy se (bohužel nebo naštěstí?) objevily jen v remixu k Mutual Core od Björk a nové album, letošní Fields of Reed, rozvíjí ducha předchozí desky a se vzrůstajícím hypem se odsouvá ještě dál od středního proudu. Podle toho také vypadaly bezprostření pokoncertní reakce v pražské MeetFactory a bylo poznat, kdo slyšel introvertní Fields of Reed, a byl připravený na neobvyklé neoklasicistní kompozice, a kdo si přišel poslechnout jenom ty dvoumetrové taiko bubny z Hidden.

Ale abych nepsal „without end, without beginning“, jak zpívá Barnett, musím začít od sanfranciského producenta oOoOO (odmysli si hipsterskou estetiku a čti prostě „ou“; je třeba ocenit, že na rozdíl od dubstepových producentů, kteří používají v názvu jenom konsonanty, „Óčko“ zvolil opačný přístup). oOoOO stál před třemi lety u zrodu witch houseu, spolu se Salem nebo White Ring by se hodil spíš k prvnímu albu TNP, kde bylo ještě o poznání míň trombónů a víc experimentálního rapu. A přestože jeho set zněl jako z desky, efektovaný jen několika midi kontrolery, bylo hezké si vzpomenout na dneska už poměrně neaktuální witch house, zvlášť v industriálním prostoru, jako je MeetFactory.

Když oOoOO vystřídalo na pódiu sedmičlenné seskupení v čele se zasněným Jackem Barnettem s kytarou, nemohl mi neasociovat (především svým vzhledem) pražského songwritera Luka Mayena. Hned první tóny úvodní Spiral ale přinesly vystřízlivění v podobě komplexních melodických struktur piana, trubky, tuby a basové kytary. Barnettův zpěv zůstal upozaděný jako za neprůhledným sklem, což nemusela být nutně chyba zvukaře, ale Barnettova obsese odstranit z textu co nejvíc souhlásek a znít ještě více jako v mlze.

Tři aktuální songy vystřídaly tři starší hitovky z Hidden, kde více vynikla dynamická rytmika a bubenická kooperace Thomase Heina a Jackova dvojčete George. Závěr byl vyvážen opět třemi songy z Fields of Reed a jako přídavek These New Puritans podruhé zahráli rychlou a trochu tanečnější We Want War, tentokrát v upravené verzi a uvedenou slovy „and now a song about peace and love“. Ačkoli současný zvuk kapely i celkový dojem z koncertu s sebou nese jistý emoční odstup, chlad a absenci intimity, These New Puritans mi evokovali spíš motivy ze staroegyptské mytologie, kterou se nechávají inspirovat. Barnett působil jako kněz nějakého dávno zapomenutého boha, který stranou od lidí opakuje své nesrozumitelné litanie. Tenhle dojem přetrval i po koncertě, mimo jiné díky tomu, že zazněl Lucifer Over London od neo-folkové kapely Current 93, které Jack Barnett hostuje na právě připravované desce. Koncertní zážitek roku, i když zamrzí, že jsem musel „leave behind, without end, without beginning“. Snad vzniknou další autistické kompozice a These New Puritans se tady ukážou brzo znovu.

Info

These New Puritans (uk) + oOoOO (usa)
20. 11. 2013, MeetFactory, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.