Články / Recenze

B4 a peřeje zvuků a melodií

B4 a peřeje zvuků a melodií

Jakub Koumar | Články / Recenze | 12.02.2013

Jsou chvíle, kdy hledat kouzlo znamená dívat se zdálky nebo naopak zblízka. Nahlížet celek a jeho části se totiž často liší. O to cennější jsou věci jedinečné odkudkoli. Jako peřeje, jejichž celková energie není o nic mohutnější než proudy přelévající jednotlivé kameny pořád stejně a pořád jinak.

Tomáš Procházka není jen tak obyčejný hudebník, jakkoli to zní omšele. Procházka aka Federsel je ztělesněný entuziasmus. Krom toho, že se podílí na zásadních zvukových setkáních Wakushoppu, má aktivní podíl na divadle Handa Gote, hraje ve vedlejších projektech a schraňuje nástroje, o jejichž zvuku se většina z nás ani neodvažuje fantazírovat.

Jedním z nejvýraznějších projektů, na kterých participuje, jsou B4. Ti vznikli, snad poněkud absurdně, coby záskok v průběhu trutnovského festivalu. A vzhledem k tomu, že mají nový materiál rok co rok, je jasné, že láska k hudbě není jen samozřejmostí. Je to zákon. Vír, v němž se Federselův život točí. A tenhle vír vás stáhne pod hladinu světa Lux oxid.

V rozhovoru pro Polí5 je zmínka, že deska měla být country-pop. Jasně, celí B4, haha. Jenže když posloucháte Loser Song, s údivem si uvědomíte, jaká by to byla pro B4 brnkačka. Několikrát rozehrají nenucené a volně plynoucí melodie, jako by to byl jejich denní chleba. Jenže i v nich záhy zavládne panika. A s ní se vydáte do (ne)známých vod.

Jistá míra chaotičnosti se s B4 táhne už od počátku. Jen ve Zwickau byla mnohem vyšší hladina jazzu. V Didaktic National Legendary Rock (a vlastně i Ringo George Paul John) se zase zdálo, že proud strhnul zvukovou dílničku samotného Maruicia Kagela. S pomocí vintage nástrojů nás B4 začali přesvědčovat, že nesourodost může být parádní věc.

O Federselovi byla řeč, ale co zbytek kapely? Přestože pracuje velkou měrou improvizací, za každou skladbou stojí spousta mravenčí práce. Detaily všech písní poctivě vyzdívají celkovou atmosféru, jakkoliv je to na první pohled zmatené a rozsekané. Všechny nástroje mají svůj průběh.

Jsou to písně? Experimenty? Kompozice? Chvíli posloucháte psychedelické country s melodiemi a vokály připomínajícími Scotta McClouda z Paramount Styles. Pak se vše rozprskne o kámen a dostaví se pocit, že jste si spletli krabičku s léky. Že to vlastně vůbec nezvládáte. Balady jsou omílány noisem jako v Yankee Hotel Foxtrot a spodní proudy vyvěrají mezi nástroji v podobě zpěvů. Jenže to nevydrží dlouho. Proud se zvedá. Loď se převrací a hlas zůstává uvězněný pod vodou, zkreslený vším tím rámusem. Chvílemi nemáte páru, co vlastně hrají kytary a co elektronika. Jen to skřípe po vzoru Can. Vynořují se útržky elektro melodií. Předzvěst i dohra Kraftwerk. Ale nemusíte mít strach, vždycky se můžete zachytit basových strun. Ty vám háže vousatý plavčík v tričku Einstürzende Neubauten a ďábelsky se směje. Basa je hravá a probublává hřmící vodou i klidnými úseky, jazyk je srozumitelnější než dřív. Po finském slovníku se už natahovat nemusíte. Možná je to i nepřítomností Pasiho Mäkelä z předchozí desky (a šamanského guitar-noise projektu Federsel & Mäkelä), ale prim tu hraje angličtina, i na mateřštinu se dostane. O to líp, že promluví ze zašuměného diktafonu. Ten chraplá do písně evokující rukopis hudebního konkretisty Pierra Henryho (jestli vám to jméno nic neříká, tak jeho skladba Psyché Rock zní v úvodu Futuramy). A ani fanoušci hodně kudrnatých vlnek nezapláčí, jelikož trocha jazzu v žestích Jana Jiruchy rovněž zazurčí.

Hudba na Lux Oxid je nestálá, a přitom konstantní. Přeskakuje z kamene na kámen a na každém metru má jiný spád. Přesto má její celek jednotný proud. A i když se vine někam za zátočinu, kam nevidíte, je jasné, že to místo tady a teď je kompletní. Ne však uzavřené. Je připravené přijmout změny a B4 nemusí mít strach je při živých vystoupeních jakkoli přetvářet. Pokaždé budou stejné a jiné zároveň.

Info

B4 – Lux Oxid (Polí 5, 2012)
www.b4.noise.cz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Reflexe emocí pomocí poetiky (Samia)

Michaela Šedinová 21.11.2020

Samia, písničkářka s andělským hlasem a výjimečným rozsahem, už není děcko. Album The Baby je plné melancholie a cynismu, které cítí mladý dospělý konfrontovaný se skutečným světem.

Všechno je v pořádku (Puscifer)

3DDI3 16.11.2020

Puscifer byl vždy jakýmsi únikem od reality, pošetilým blbnutím, což dokazuje i vizuální stylizace tentokráte inklinující k mužům v černém, kteří očekávají přílet mimozemšťanů.

Víc než jen depresivní brblání nad životem (Jan Fic)

Adéla Polka 09.11.2020

Pocity potomka podvedené generace se spadem z Černobylu na hlavách, neschopnost žít spořádaný život, příliš silný vztah k pití a neutuchající touha jsou hlavními tématy desky.

Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele (Mutanti hledaj východisko)

Richard Kutěj 03.11.2020

Na novince zní pražská dvojice příměji a úderněji, aniž by ale slevila ze své kaleidoskopické hry s atmosférou a zvukem.

Jak se vyzpívat z krize středního věku (Matt Berninger)

Jiří Přivřel 01.11.2020

Matt Berninger z The National je žádaný. Nejvyšší čas na sólovou desku?

Po každé noci přijde nový den (Iro Aka)

obraz 23.10.2020

Sami autoři již názvem alba odkazují na japonský výraz „ukiyo“, který byl dříve v buddhistické tradici překládán jako „svět bídy“.

Malá zvuková evoluce (Pontiac Streator)

Jakub Koumar 21.10.2020

Pontiac Streator je i spousta experimentování, odkazů na současnou taneční scénu, a především přirozené přelétávání mezi různými styly.

Černá hudba v éře postnihilismu (Porenut)

Tomáš Kouřil 19.10.2020

Porenut se po textové a vizuální stránce naplno oprostili ode všech blackmetalových klišé a zároveň hudebně dozráli.

Hodnota rezonancie (White Place)

Matej Kráľ 17.10.2020

Čo znamená zaplniť biele miesto? Album Room od White Place je kompozičné nadýchaný slovenský projekt.

Alebo sú to len stromy (Jeseň)

Matej Kráľ 07.10.2020

Jeseň je najdivnejši slovenský pop. Prvoplánovou optikou môže človeku prísť dokonalé práve to, že svojím pôvodom napĺňa podstatu žánru bedroom pop.