Články / Reporty

Barvy jsou vrženy (Colours of Ostrava)

Barvy jsou vrženy (Colours of Ostrava)

Veronika Mrázková | Články / Reporty | 21.07.2019

Proč jezdíme na ten který festival? S jakým očekáváním? A naplňuje se? Co si myslíte, že organizátoři považují za úspěch? Může jím být opakované vystoupení už ověřených hvězd, když jich letos bylo tolik? MØ, Kronos Quartet, Zaz, Shaka Ponk, Mariza… toho si nešlo nevšimnout. A jak vnímat, že je česká kapela účastnící se desítek městských a hradních slavností svým způsobem chápána jako stejný tahák či vrchol jako světově uznávaná zpěvačka neotřelého projevu (Kryštof vs. Florence and the Machine vs. Rosalia)? Vždycky, když se na to všechno ptám, jsem za škarohlída. Ale to já nejsem, jinak bych to na Colours of Ostrava netáhla 14. ročník.

fotogalerie z festivalu najdete zde, ale i tady a tu

Colours vytváří spravedlivý svět - dostanete, o co si řeknete. Chcete-li objevovat, můžete u sebe objevit náklonnost třeba ke post-cowpunku nebo brazilskému R’n’B, což by vás normálně ani nenapadlo zadat do vyhledávače. Zároveň je nutné říct, že pro kýžený výsledek možná urazíte delší cestu než pár let zpátky. A nikoli pouze doslovně. Celá akce se výrazně ustálila, včetně zvýšeného počtu popových hvězd a megalomanského Meltingpotu. Může a má takový “Kolos of Ostrava” ještě překvapovat? Je žádoucí narušit zaběhlé danosti (scény, žánry, počty), nebo by to nedávalo smysl?

Pokud jde o pohodlí, odpověď je jasná. V reportech se bezdůvodně málo skloňuje, jak vysoko je zdejší laťka. Bezpečnost areálu, čistota toalet, dostupnost občerstvení, velikost hlediště a dostatek prostoru pro jakékoli tanečky, rozsáhlá rodinná zóna, tribuny pro ZTP, skvělé projekce a přenosy z pódia… I to dělá festival. Dobrý festival. A to všechno se produkci daří.

fotogalerie z druhého festivalového dne sledujte zde, tady i tu

Co se letos dělo? MØ už ničím nerevoltuje, ale slouží ji k dobru, že ze sebe během permanentního tance málem vytřásla duši. Ritchie Hawtin vzal místní na vesmírnou odyseu a první úlevné náznaky melodie ve svém jinak brutálním setu povolil až po pětačtyřiceti minutách silového minimalismu. Florence Welch si více než hudebně zapamatuju jako čarokrásnou divu v pavučinkových průhledných šatech, na jejíž piruety žárlil i vyboulený měsíc. Pak jsou tu Tuyo, které pánbů stvořil hlasově jednu pro druhou a jejichž tklivé latinskoamerické dvojhlasy nebudete mít k čemu přirovnat. A podobně je to s Teskno, polskými křehotinami, které hlasovou souhrou připomenou unikátnost CocoRosie. Tokimonsta, která jako správná párty královna velela do tance, neváhala zremixovat ani kultovní The Next Episode. Strhujícím a napínavým setem zavírali Drive stage Glass Museum, kteří by jen ve dvou hravě zvládli i větší scénu. A ano, ještě Mogwai - ti pro mne byli muzikantsky vrcholem.

Mám radost, že vynikla československá alternativa. Sešel se silný výběr - Bert&Friends, Malé zvíře, 52 Hertz Whale, Market, Floex, Illustratosphere, Ochepovsky, post-hudba... Zmíněný Floex odehrál s Tomem Hodgem set nesrovnatelný s tím, co jsem viděla na klubové šnůře. Všechno bylo výš, líp, mohutněji, přesněji a v nejburácivějších partech dokonale lícovalo i samplování orchestru. I při šílených decibelech pořád zněly a byly slyšet všechny nástroje. Malé zvíře, tedy Zvíře jménem podzim ve čtyřčlenné sestavě, zase vedlo nádherný komponovaný program autorské četby, projekce, vokálních aranží. Když pominu kouzlo samotného textu, uhranula mě práce s mluveným, loopovaným slovem. Na pozadí uhrančivých zpěvů věty plynule vznikaly, zanikaly, prolínaly se do nových koláží a frází. Vznikaly přesmyčky souvětí i významů a atmosféra na Global Stage se i při malém množství posluchačů krásně chvěla. Hlasivky jsem si strhla s méně známou, ale originální kapelou Bert & Friends. Z jejich medailonku nebo Facebooku okamžitě pochopíte, že máte co dočinění s recesisty, kteří míchají dream pop a avantgardních výstřelky. Znám od nich sice i lepší show - s příběhovým intrem, intermezzy, s více kostýmy a více fóry, ale jejich hity Lumpanárium nebo Plody moří vynikly.

fotogalerie z pátečního programu najdete tady, tu i zde

Mezi objevy letošního ročníku lze řadit slovenské 52 Hertz Whale, kteří drží dva trumfy. Rozervaností připomínají Deftones, navíc jejich frontman má osobitou prezentaci. Pomalu přechází po hraně stage, ruce sepjaté za zády, s výrazem podivně zbaveným emocí probodává dlouhým pohledem jednotlivce v prvních řadách. Hned na to se nechá manicky strhnout refrénem, vchází do publika a vřele se s ním zdraví, potřásá si rukama. To jednoho udrží ve střehu. A smeknout je třeba i před vítězi soutěže 1band2play - Chief Bromden mají dobře zaděláno v kategoriích chaotic/math/postrock/fusion a ten, kdo je zvučil, bude zřejmě sadista a génius v jednom, protože hlasitěji a současně líp znít nemohli.

Jestli bylo vystoupení The Cure nebo Rosalia opravdu to nejlepší, co mohlo letošní ročník potkat? A jestli se zapíšou do historie? Pravda bude někde na půli cesty, ale nadstandardní kvality zpochybňovat nelze. Stejně jako fakt, že není třeba složitě počítat finální bilanci - Kolos z ní vždycky vyjde kladně.

fotogalerie z posledního festivalového dne tady, tu i třeba zde

Info

Colours of Ostrava
17. - 20. 7. 2019 Dolní oblast Vítkovice, Ostrava

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.