David Vo Tien | Články / Reporty | 02.12.2014
Nějak se to sešlo a duo Deceased Squirrel on the Phone už jsem viděl potřetí. Poprvé jsem to vůbec nerozdejchal, nebyl jsem na to připravenej a nechtěl pochopit, proč pouští projekci na hromadu kostek a proč se tak úpěnlivě drží lobotomicky opakujících se rytmů a jednoduchých riffů ve stejném kruhu. Podruhé to bylo taky na Fluffu, šel jsem zrovna kolem, když začali, řekl jsem si, že to dám celé, i kdyby mě to mělo dostat do transu. Jestli jsem to dal, nevim. Z celého setu jsem měl pocit, jako bych se točil dokola, furt, dokola, se zavřenýma očima. Možná mě předchozí zkušenosti uvedly do změněného stavu vědomí a udělaly ze mě masochistu, protože jsem se vlastně docela těšil, že tady budou hrát. Ostře řezaná kytara směrem k vratům od garáže, nakřápnutý stoka sound, jak ušní hygiena vatičkou obalenou ve střepech a haraburdí. Apatický zpěv, co může klidně říkat „chcanky v zimě pálí“ stejně jako „vesmír je nekonečný“, tak moc je klidný, tak moc na sebe nepoutá pozornost. A rytmy hypnotické svou primitivností na dva kotle a jeden činel. Když se k tomu přidá projekce složená z opakující se krátké bizarní scény natočené z podhledu, ve které utíkají králíci... Jednou větou: minimalistický caveman blues na sedativech.
Microvomit je přesně ta kapela, co mě hluboce baví naživo, ale odmítám ji poslouchat z nahrávek. Můj problém, ale může nás to nasměrovat. Improvizace, síla okamžiku. Z téhle hudby čiší... co vlastně? Frajersky ukočírovanej zmatek, naprostá hluková devastace a to, čemu v Polsku říkají potężną ściana dzwięku. Takhle zní shoegaze, když ho hrajou lidi, co nemaj čas ani trpělivost pidlikat půl dne teskné melodie. Basa mikrozvratků hraje roli druhé a třetí kytary s basou zároveň. Něco jako sweep picking, jen zahrané prsty, takže arpeggio - nebo po pražci utíkala tarantule velikosti karbanátku? Těžko říct, v té tmě bylo těžké jejich zběsilé výpady sledovat, natož vnímat a rozebírat. Bicí kulomet, co se nepřehřál ani přes neustálou salvu protirytmů, breaků a naprostého znásilnění představy, jak se hraje na bicí v kapele o kytaře, base a bicích.
Může saxofon kvílet stejně pronikavým vazbením jako kytara? Zní tak hluboce, že není jisté, zda se jedná o vokál brutální deathmetalové mlátičky, probuzené stvoření z Války světů nebo o ságo s rytinou „bad motherfucker“. Tedy, je to dost možná kolektivní heslo Zu. Sludgeové a doomové kapely často prohání kytaru přes kytarový i basový aparát, aby přikrmily hluboké frekvence, ale co naopak. Basa prostrčená přes lednici i kytarový Marshall. Ani v Pekle neznají tak nenávistný zvuk. Basové hloubky + plus řezavě kytarové středy. Kdo nevidí do math(ematických) subžánrů a při vyslovení jména John Zorn mu nezvoní alarm, ať si představí Converge poté, co vyhodili kytaristy, a vzali místo nich borce s barytonovým saxofonem. Zasekávané riffy nikdy nezněly tak majestátně a zlověstně zároveň. Když to vezmeme od dokonce zpět na začátek, mimořádně pestrý, přesto jednotný výběr zběsilého hluku. Tak trochu jinak.
Zu (it) + Microvomit + Deceased Squirrel On The Phone
29. 11. 2014, Divadlo Dobeška, Praha
foto © Zdeněk Němec
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.