Baton Rouge: Pohodový emo a nekonečný léto

16. června roku dva tisíce deset měli hrát V Jelení Daïtro, to bylo radosti. Y byla nová deska, všichni jsme ji točili a kromě toho, že jsme se těšili na každej další koncert v obýváku, tak jsme se hlavně nemohli dočkat, až to tam rozbalí. Těžko zpětně pohledat desku, která by líp vystihovala léto 2010, žádné zasněné melancholické pidlikání plné nostalgie, ale pořádně energická radost hrát punk. Nakonec Daïtro nedorazili, ale asi jenom blázen by si mohl stěžovat, že na ten večer Revenge of the Nerds domluvili Ampere. V takových chvílích je třeba si říkat: Navio Forge taky nikdo z nás neviděl. A protože jedna rána nestačí, Remek, kteří tehdy měli odehrát konečně první koncert, nakonec zahrát nemohli. Riziko kapel plných cyklistických nadšenců. Pokud si nepamatujete, jak moc jste se těšili na Remek, připomeňte si tenhle koncert.

Sever byl vždycky zdroj dobrých kapel, a i když si teď vzpomenu akorát na Eric Draven a Sunhasgone, ty víš, o čem mluvím. Ikiru jsou důkazem, že pojem „north core“ není jenom vtípek. Afektovaný emocore, devadesátky, řev, deklamování, šepot, smutná hudba, slova, co nabízí naději, a chytlavý kytary. Co dál říct člověku, který tam a/ byl nebo /b nebyl? Nejsem si jistej, ale dlouho jsem neviděl kapelu, která by vystupovala tak přirozeně. Poslední song Go Molny Go, kdy si basák se zpěvačkou vyměnili pozice, mi v tu chvíli přišel všeříkající. Ikiru se nebojí být osobní, a to je sympatický.

Člověk se párkrát nadechne a už je to skoro pět let od prvního koncertu Remek. Dlouho jsem přemýšlel, čím jsou Markovy texty zvláštní, v čem spočívá jejich síla. Mám pocit, že je to tím, že dokážou člověku nastavit zrcadlo, pokud chce. A singalongy měly katarzní sílu už na koncertech Lakmé, i když hudebně jsou Remek jinde. Nejsou tak zádumčivý, Šaman staví na silných melodických linkách, které přitvrzuje nepřeslechnutelná basa Simony. Na demu ještě některé věci mohly připomenout epičtější verzi Dakhmy, taková Země lidí zůstane pravděpodobně nejmetalovějším songem Remek, ale ani v těch novějších nechybí riffová dávka zběsilosti, čemuž přitakávají i Jurajovy sypačky. Budoucí emo-violence legenda. Vtípek, kterej zas až tolik nelže.

Až na zpěváka jsou v Baton Rouge všichni z Daïtro, což je dostatečně výmluvné. A podoba Baton Rouge nemá až tak daleko právě k poslední desce Daïtro. Nevím, jestli za to můžou pasáže, kdy si kapela vystačí jen s instrumentálním pidlikáním, nebo tím, že se moje nálady řídí podle ročního období, ale netěšil jsem se tolik jako tenkrát. Ale aspoň jsem se dočkal. Baton Rouge se drží melodickýho zpěvu a pohodových kytar, takže to léto s sebou stejně vozí pořád. Nevím, jak bylo zaplněné Café Na půl cesty před třemi roky, ale takhle naštosovanou Sedmičku jsem nečekal. Vzhledem k tomu, že je stále ještě relativně dost francouzských emo hardcore kapel, to, čím vyčnívají Baton Rouge, je pozitivní vajb. Žádný srdceryvný vybrnkávačky, řev plný zakrvácenýho hlenu, nic z toho. Navíc s nepříjemnou situací hrát bez druhýho kytaristy se vyrovnali odvážně a makalo jim to i v oslabení.