San Francisco: You're gonna meet some gentle people there

Frisco si dnes sice hraje na „slušňáka“, ale nálepku jednoho z nejliberálnějších měst USA už mu nikdo neodpáře. Kdysi mekka undergroundové hudební scény, hippies nebo beatniků se dnes jeví jako velmi spořádané, moderní a uklizené město. Dotcom boom a technologické inovace – tak by se dala popsat atmosféra severní Kalifornie. I když společenská hnutí se dnes odehrávají spíš na sociálních sítích jako je facebook, twitter a youtube, v San Franciscu je stále cítit esence streetové nekonvenčnosti a volnosti, a to díky kulturní rozmanitosti, která tam je. Stejně jako pestrobarevný psychedelický obrázek, Frisco nabízí duševní zážitek stimulující smysly. Mix kultur dodává městu jedinečný ráz, který se odráží nejen v gastronomii, ale také v hudbě, módě a celkovém stylu života.

...some flowers in your hair
Píše se rok 1967 a začíná léto lásky. Kultovní song San Francisco z dílny Johna Phillipse a zpěvníku Scotta McKenzieho se stal oficiální hymnou hnutí hippies. Šedesátá léta přinesla psychedelickou hudební smršť, oslavovala hippies a byla symbolem společenské tolerance. Všechno bylo „free“. Monterey International Pop Festival se konal téhož roku v kalifornském Monterey a vrcholem bylo Summer of Love. Všichni účinkující vystupovali zdarma, výtěžek šel na charitu, vstup jeden dolar. Festival navštívilo dvě stě tisíc fanoušků, podium patřilo rockerům: Jefferson Airplane, Grace Slick, The Who, Canned Heat nebo Kozmic Blues Band charismatické Janis Joplin. Kytarový mág Jimi Hendrix pak na závěr vystoupení symbolicky zapálil svoji kytaru.

V pozdních 60. letech se stalo San Francisco a čtvrť Haight-Ashbury kontrakulturním centrem a kapely jako Jefferson Airplane, Loading Zone, Quicksilver Messenger Service, Country Joe, The Fish, Santana, The Charlatans, Big Brother nebo The Grateful Dead pomohly nastartovat blues/folkrockovou scénu. Další bandy jako Moby Grape a Flamin’ Groovies využívaly zvuku ovlivněného country, zatímco Cold Blood do svého hudebního výrazu začlenili R&B a chlapíci z Orkustry zase hráli jakousi volnou psychedelii. Z těchto kapel se nejdéle udrželi Grateful Dead. Pod vedením Jerryho Garcii nahrávali a koncertovali po několik desetiletí a stali se součástí fenoménu tzv. jam bands, experimentovali s širokou škálou folkové hudby, country a bluegrassu.

Let’s go psychedelic!
Rozšiř si mysl! Zažij dobrodružství jako Alenka v říši divů... Kreativní nevázanost vyvolaná halucinacemi a osvobozená od zdánlivě obyčejných pout. Enigmatický text songu White Rabbit od Jefferson Airplane je sice o imaginativním světě, ale díky halucinogenním experimentům se stal pro mnohé návštěvníky festivalu realitou.

Zatímco Charlatans šmrdlali lehký psychedelický folk rock s country nádechem, Jefferson Airplane, kde působila zpěvačka Grace Slick, se stali hudebním superlativem pro hippiesáky. Jejich skladby Somebody to Love a zejména White Rabbit považujeme za základní kameny šedesátkového rocku. Jeffersonovci patřili společně s Grateful Dead k hlavním ideologům sanfranciského rocku. Byli známí jako obhájci drogové kultury a stejně jako třeba Country Joe protestovali proti válce ve Vietnamu (skladby Volunteers a We Can Be Together, 1969). Nejlepším albem skupiny je Surrealistic Pillow (1967).

Prvky psychedelie a blues se objevovaly i v tvorbě další kapely ze San Francisca – Moby Grape, vedené zpěvákem a kytaristou Skipem Spencem (někdejším členem Jeffersonovců), jejichž ceněnými alby jsou Moby Grape (1967) a Wow (1968). Z inspirace Jefferson Airplane vycházeli i It’s a Beautiful Day houslisty Davida LaFlammeho, po níž zbyl solidní eponym (1968, s hitem White Bird) a Marrying Maiden (1970, hit Don and Dewey).

Mezi hippiesáky byli jednou z nejoblíbenějších kapel Quicksilver Messenger Service. I když nebyli tak komerčně úspěšní jako Jefferson Airplane nebo Grateful Dead, byli považováni za významného aktéra na psychedelické scéně. Unikátní byli v tom, že používali jazzové a klasické prvky a kombinovali je s folkem. Sound, který produkovali, je typickým příkladem tamního acid rocku. Bohužel kapela trpěla častými personálními změnami, způsobenými životním stylem členů (drogy, vězení atd.).

Komerčně nejúspěšnější kapelou se stali Grateful Dead ze sanfranciské zátoky, které místní říkají Bay Area, v čele s charismatickým kytaristou a zpěvákem Jerrym „Captain Trips“ Garciou. Deads hráli podivný rock střihnutý folkem, blues, reggae, space rockem, bluegrassem a country, který se vyznačoval dlouhými improvizacemi. Svébytný psychedelický sound z nich udělal „the pioneering Godfathers of the jam band world“, kapela skončila na 57. místě v žebříčku „nejlepší umělci všech dob“ časopisu Rolling Stone. Jejich vůbec první velké vystoupení se konalo na akci Manta-Rock Dance v Avalon Ballroom, kde vystoupili po boku Bhaktivédánty Svámího (zakladatele Haré Krišna), basníka a beatnika Allena Ginsberga nebo kapel Moby Grape a Big Brother and the Holding Company.

Posledně jmenovaní byli vůbec zajímavou partou, zejména poté, co se k nim přidala „bílá rock’n’rollová královna“ Janis Joplin. Tato texaská zpěvačka, považovaná za „královnu psychedelického soulu“, se proslavila nenapodobitelně syrovým, nakřáplým hlasem a excentrickým vystupováním. Její život byl natolik divoký, že ve věku sedmadvaceti let zemřela. Fenomén Joplin byl několikrát zfilmovaný, nedávno se dokonce konala světová premiéra muzikálu One Night with Janis Joplin, oslavujícího její život.

It all begun in the Matrix
Psychedelická éra začala kolem roku 1965, kdy byl otevřen první folkový klub v San Franciscu The Matrix. Na otvíracím večírku zahrála tenkrát úplně nová, neznámá skupina Jefferson Airplane, která se poté stala „house bandem“ Matrixu. Legendární undergroundový klub, který stojí na 3138 Fillmore Street v nóbl čtvrti Marina a dnes funguje spíš jako tuctový klub s komerční hudbou, byl tenkrát oblíbeným místem gonzo žurnalisty Huntera S. Thompsona, editora Rolling Stone, časopisu taktéž založeného v bláznivém Friscu.

Na počátku sedmdesátek se objevil rockový kytarista Carlos Santana se svou kapelou. Jako přistěhovalec z Mexika se s rodiči usadil v latinskoamerické čtvrti Mission, kam taky chodil na střední školu. Mission, která je plná „latinos a chicanos“, je proslulá největší koncentrací streetartového umění na světě. V 70. letech začali umělci, nekonformní provokatéři a příznivci hnutí el Movimiento (boj za občanská práva chicanos), proměňovat šedivé ulice v jedno velké malířské plátno. Výsledkem jsou unikátní pestrobarevné nástěnné malby zvané murals, kterých má tahle barevná čtvrť asi šest set. Na rohu 22. ulice a Van Ness dokonce narazíte na Carlose Santanu v nadživotní velikosti.

Santana představil naprosto nový žánr – latin rock, kombinaci rocku, salsy, funku a jazzu. Zvuk skupiny vycházel z melodických a bluesových tónů kytary a latinskoamerických a afrických rytmů bicích (timbales a kongo), které nebyly pro rock typické.

V polovině osmdesátých let zažila sanfranciská zátoka hardcoreový boom, a to díky kapele Fang. V Berkeley došlo k zajímavé fúzi mezi heavy a thrash metalem (Possessed, Faith No More, Metallica). Koncem osmdesátek získávaly na popularitě styly hardcore, pop punk a ska punk a punkrocková kapela Green Day z East Bay, která byla původně součástí punkového nezávislého projektu Gilman (neziskový hudební klub v Berkeley, který se řídí principem do it yourself), to dotáhla hodně daleko. Prodala přes šedesát pět milionů desek a byla oceněná pěti Grammy. I když se punkrocková scéna soustřeďovala převážně v L.A., kde hrály kultovní skupiny The Screamers, The Germs, The Weirdos, The Dils nebo The Bags and X, ve Friscu se v devadesátkách začali prodírat do popředí kapely Crime a The Nuns. Nejvýznamnější hardcoreovou bandou však byli Dead Kennedys s frontmanen Jello Biafrou, který byl respektovaným společenským aktivistou.

Hiphopové a rapové začátky na západním pobřeží USA se spojují se založením produkční skupiny Uncle Jamm’s Army v roce 1978, která se inspirovala Princem, Kraftwerk nebo Parliament Funcadelic. Na rapové scéně se etablovali Rappers Rapp Records, jejichž prvním singlem byl Gigolo Rapp (duo Disco Daddy & Captain Rapp). Tahle funková bomba se stala rapovou klasikou v Bay Area a na rádiu Bad Times se hraje dodnes. Mezi oldschoolery se počítají DJ Flash a King MC, kteří měli hity State of Shock Rapp a Erotic City Rapp. Ten druhý se pak stal i funkovým hitem Prince, když „make love not war Erotic City come alive“ s explicitním sexuálním textem vyšel na b-straně desky Let’s Go Crazy (1984).

Ice-T. Jsou tady pozdní osmdesátky! A v Kalifornii se začíná formovat hardcore hip hop. 6 in the Mornin’ – tak se jmenoval vůbec první track gangsta rapu na West Coast. Tomuhle druhu taneční hudby se říkalo electro hop. Jeho představiteli byli Dr. Dre nebo Ice Cube, kteří společně vydali album Straight Outta Compton. Gangsta rap, který byl typický hlavně pro San Francisco, Oakland, Vallejo, Sacramento, Richmond, East Palo Alto, Berkeley, Los Angeles, Compton a Inglewood, se díky Dr. Dremu dostal do mainstreamového proudu.

Get hyphy! Bláznivé chovaní a party atmosféra, excentrický tanec, flámování skoro jako v šedesátých, ale tak trochu jinak. Hyphy bylo v devadesátých letech „hip“ neboli „in“. Tento styl vděčí za svůj vznik raperům a trendsetterům Macovi Dremu a Keaku Da Sneakovi z Oaklandu, kteří ho poprvé použili v roce 1994. Zatímco se hudební směr hyphy teprve nedávno objevil v americké mainstreamové hudbě, v zátoce se jedná o dlouhodobou hudební záležitost, za jejíž ekvivalent se dá považovat G-funk, typický pro L.A. Hyphy má velice originální slang: breezy – a fly girl, Califoolya – California, dummy gone – heavily intoxicated from Patron tequila mixed with Hyphy Juice (an energy drink), giggin’ – to go dumb & dance crazy, gouda – money. A co vlastně hyphy znamená? „Hyperactive and highly reactionary, a style of uptempo club music indigenous to the Bay Area.“

Oakland, neboli fabrika na West Coast hopery a gangsta rapery jako jsou hvězdní MacDre nebo Keak da Sneak, byl vždycky tak trochu víc „black“ než Frisco, když to řeknu politicky nepříliš korektně. Město v sanfranciském zálivu má pouze kolem čtyř set tisíc obyvatel, ale může se chlubit největší koncentrací umělců na obyvatele ve Spojených státech. Od 60. let až do roku 2000 byl Oakland především centrem afroamerické komunity, která pak díky gentrifikaci začala značně klesat. V osmdesátkách tvořila asi 47% obyvatel, což se dodnes odráží v duchu města.

Z Oaklandu je rovněž známá rapová legenda Too Short, vlastním jménem Todd Anthony Shaw, který začal kariéru už v šestnácti letech v East Oaklandu songem Don’t Stop Rappin’ (1985). Na turné jezdí tenhle už starší freak dodnes, nedávno si zarapoval v songu On My Level od Wize Khalify a taky na albu Snoop Dogga. Spolupracoval s legendami jako Tupac Shakur, The Notorious B.I.G., Jay-Z, Jermaine Dupri, E-40, Lil’ Jon nebo Scarface. A i když rapová scéna byla tak trochu doménou Oaklandu, Frisco ani v tomto žánru neabsentuje, tehdejší kriminalita v centru města byla mocnou inspirací. Město se může chlubit působivou hiphopovou scénou se jmény jako Rappin’ 4-Tay, RBL Posse, Andre Nickatina, JT the Bigga Figga, Cougnut a další. Ve Friscu taky žila světová legenda rapu 2Pac (Tupac Shakur).

Hipsers now
Začátkem devadesátek se na scéně objevil jiný žánr. Umírněnější, melancholický, intimní – alternativní rock zvaný indie. Jedna taková alternativní parta ze Stocktonu si říká Pavement a prominentní hudební kritici Robert Christgau a Stephen Thomas Erlewine je dokonce označili za nejlepší kapelu devadesátek. O indie rock se začala zajímat především subkulturní skupina mladých lidí, která v posledních letech získala na enormní popularitě. Jsou to hipsters – hipstři. Hipsterism vychází z hnutí hippiesáků a beatniků, všech těch alternativních nekonformistů 60. let, kteří podobně jako hipsteři opovrhovali konzumním stylem života. Nejen že hipsteři vypadají hip, oni i žijou hip – poslouchají alternativní hudbu, dívají se na alternativní filmy, jedí organické potraviny a jezdí na „vintage“ kolech. Na hipstery nejčastěji narazíte v latinskoamerické čtvrti Mission, která prochází gentrifikací a kam se v posledních letech nastěhovala spousta takových nezávisle smýšlejících, kreativních lidí. Jejich poznávacím znakem jsou brýle s černými obroučkami.

Mezi hipstery teď např. frčí partička tří kluků, kteří si říkají Foster the People. I když to nejsou rodáci, kořeny mají ve slunné Kalifornii. Ve složení Mark Foster, Mark Pontius a Cubbie Fink fungují od října 2009. Zpočátku se jednalo o projekt hlavního zpěváka Marka Fostera, který zjistil, že fungovat sólo je nuda. Skupina vydala v lednu 2011 první bezejmenné EP, na kterém se nachází všehovšudy tři songy, včetně pilotního singlu Pumped Up Kicks. Debutové album dostalo název Torches a oficiálně vyšlo v květnu u Columbie. Jejich indie rock je často kořeněn elektronikou a špetkou popu, jedná se o jakousi neopsychedelii. Ačkoli v Evropě se o téhle skupině ještě moc neví, ve Státech a v Austrálii sklízí velký úspěch. V Evropě vystoupili na letních hudebních festivalech, ve Švédsku v rámci festivalu Hultsfred, v Německu na Melt!u, v Británii na Lovebox. Co na to hipsteři ze starého kontinetu? Sold out?