Tomáš Hladký | Články / Recenze | 30.01.2022
Bert & Friends v roce 2050 vyprodávají Strahov. Na koncert se sjíždějí lidé z celého světa a diváci spolu s nimi zpívají jejich vesmírné písně v jednom obřím, magickém chorálu. Vše vyšlo, jak si kapela vysnila. Na koncertě zároveň vzniká album 2050 (Live at Strahov) - jedinečný záznam neopakovatelné události, která se zapisuje do hudební historie. Vlastně zapíše.
Uskupení v čele s Albertem Romanuttim zaujalo extravagancí, sebeironií a neobvyklou, žánrově nesnadno zařaditelnou hudbou. Synťáky, do kterých zní vysoký zasněný zpěv Romanuttiho či jeho alter eg, společně s texty složenými ze zdánlivě náhodných, avšak k sobě padnoucích zvukomalebných slov, tvoří hudebně velmi propracované skladby s nezvyklými harmonickými postupy. Bert & Friends se ovšem stále setkávají s nepochopením kvůli karikování žánrů i vlastní image.
Záznam z koncertu, který se teprve stane, není zrovna obvyklým počinem. A upřímně, nemít k albu žádný kontext, je prakticky nemožné postřehnout, že Romanutti nahrával vlastní zpěvy doma v kumbálu metr na metr. Na „živáku“ nechybí různé vtípky, vazbící nástroje, přeřeky v textech, smích, chyby... Práce zabrala čtyři roky, kdy Romanutti poslouchal zvuky davu v nespočtu záznamů fotbalových utkání od mistrovství světa po okresní přebor.
Na koncertě kapela zahraje výběr svých starších písní a v podstatě nepřidává nic nového. Prvotina Haluzinace dostala nové elektro disco techno pojetí a v komorním aranžmá hitu Plody moří doprovází Romanuttiho na kytaru jeho budoucí syn, sólo na theremin má budoucí dcera. Album osloví spíše fanoušky, kteří mají alespoň nějakou představu, kdo Bert & Friends jsou, protože si zakládá na tom, že písničky posluchač zná a pochopí odkazy na svět, který skupina vytváří na svých sociálních sítích.
2050: Live at Strahov je vypilovaný do nejmenších detailů. Bert & Friends pokračují v trendu sebeironie, cíleného patosu a balancování na hraně absurdity, dávají posluchačům možnost zúčastnit se velkolepého koncertu, o kterém si bude vyprávět několik dalších generací. „Díky, Strahove!“
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.