Bert & Friends dobyli Strahov

Bert & Friends v roce 2050 vyprodávají Strahov. Na koncert se sjíždějí lidé z celého světa a diváci spolu s nimi zpívají jejich vesmírné písně v jednom obřím, magickém chorálu. Vše vyšlo, jak si kapela vysnila. Na koncertě zároveň vzniká album 2050 (Live at Strahov) - jedinečný záznam neopakovatelné události, která se zapisuje do hudební historie. Vlastně zapíše.

Uskupení v čele s Albertem Romanuttim zaujalo extravagancí, sebeironií a neobvyklou, žánrově nesnadno zařaditelnou hudbou. Synťáky, do kterých zní vysoký zasněný zpěv Romanuttiho či jeho alter eg, společně s texty složenými ze zdánlivě náhodných, avšak k sobě padnoucích zvukomalebných slov, tvoří hudebně velmi propracované skladby s nezvyklými harmonickými postupy. Bert & Friends se ovšem stále setkávají s nepochopením kvůli karikování žánrů i vlastní image.

Záznam z koncertu, který se teprve stane, není zrovna obvyklým počinem. A upřímně, nemít k albu žádný kontext, je prakticky nemožné postřehnout, že Romanutti nahrával vlastní zpěvy doma v kumbálu metr na metr. Na „živáku“ nechybí různé vtípky, vazbící nástroje, přeřeky v textech, smích, chyby... Práce zabrala čtyři roky, kdy Romanutti poslouchal zvuky davu v nespočtu záznamů fotbalových utkání od mistrovství světa po okresní přebor.

Na koncertě kapela zahraje výběr svých starších písní a v podstatě nepřidává nic nového. Prvotina Haluzinace dostala nové elektro disco techno pojetí a v komorním aranžmá hitu Plody moří doprovází Romanuttiho na kytaru jeho budoucí syn, sólo na theremin má budoucí dcera. Album osloví spíše fanoušky, kteří mají alespoň nějakou představu, kdo Bert & Friends jsou, protože si zakládá na tom, že písničky posluchač zná a pochopí odkazy na svět, který skupina vytváří na svých sociálních sítích.

2050: Live at Strahov je vypilovaný do nejmenších detailů. Bert & Friends pokračují v trendu sebeironie, cíleného patosu a balancování na hraně absurdity, dávají posluchačům možnost zúčastnit se velkolepého koncertu, o kterém si bude vyprávět několik dalších generací. „Díky, Strahove!“