Články / Reporty

Beseda u Bigbítu: Déšť a instrumentální elektronika

Beseda u Bigbítu: Déšť a instrumentální elektronika

Marek Čech | Články / Reporty | 10.08.2016

Beseda u Bigbítu klame tělem. Ač má v názvu slovo „bigbít“, jde o nadžánrový či multižánrový festival, kde rock či česky bigbít v tradičním podání je poslední ročníky spíš menšinovým žánrem. Z původně lokální akce pro pár známých se postupně vyloupl nejlepší domácí alternativní festival menší velikosti.

Objevný program
Beseda nemá co do návštěvnosti ambici porovnávat se s festivaly jako je Rock for People, Sázavafest nebo Trutnoff, cíle, které sleduje, leží v rovině dramaturgické objevnosti a progresivity. Pokud Trutnoff už léta trpí tím, že line-up jeho domácích vystupujících připomíná ten překlopený z minulých ročníků, na slovácké Besedě u Bigbítu je tomu přesně naopak. Dramaturgie Besedy jde dokonce tak daleko, že neopírá svůj program ani o jména z české a slovenské alternativní scény, která tzv. letí a objevují se už zcela běžně na velkých festivalech typu Colours of Ostrava nebo United Islands. Letos jste taková v hudebním menu našli, ale nepřevažovaly. Květy, Kittchen, Please the Trees, Dalekko, Longital. Spočetli byste je na prstech jedné ruky. Ze strany pořadatelů jde o velkou odvahu, již oceňují diváci jako jsem já, kteří navštíví za léto více hudebních festivalů a v jejich programech vyhledávají právě to, co nemohli vidět nikde jinde. Takových interpretů a skupin jste našli během dvou dnů více než těch všeobecně známých.

Visegrádský rozměr
Nejde přitom o z nouze ctnost, ale o ochotu riskovat s ambiciózním programem, kterému dramaturgové věří a na nějž pořadatelský tým pod vedením Tomáše Ševčíka letos už poosmé získal klíčový grant od Mezinárodního visegrádského fondu.

Visegrádský rozměr akce je nesmírně významný, protože v prostoru moravsko-slovenského pomezí umožňuje poznávat nejen kapely z Čech a Slovenska, ale i z Polska a Maďarska. V době, kdy jak Polsko, tak Maďarsko nastoupilo cestu k mnohem autoritativnějšímu pojetí parlamentní demokracie, než jsme zvyklí u nás, je tato konfrontace o to cennější. Škoda jen, že návštěvníků z Polska a Maďarska nepřijíždí tolik jako z příhraničního Slovenska, s nimiž můžete u piva nebo vína vést dlouhé debaty na téma, zda je pro stav demokracie v obou zemích horší kombinace Zeman-Babiš nebo Fico-Kotleba.

Ambici být festivalem středoevropského prostoru, který jsme si zvykli označovat jako visegrádský, měl na počátku i mikulovský festival Eurotrialog, který k muzikantům ze zemí V4 přidával i ty z Rakouska. V posledních ročnících na něm stále probíhá potkávání kapel z bývalého federativního Československa, ale nikoliv v takové míře jako na Besedě.

Genius loci
Přesto k Eurotrialogu a Unijazzem pořádanému festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích má Beseda u Bigbítu dramaturgicky i mentálně nejblíže. Na tyto tři moravské festivaly jezdí podobná skvadra návštěvníků, některé potkáváte na všech třech už kvůli rozložení těchto akcí na začátek, prostředek a konec léta.

V Mikulově letos proběhne 18. ročník, Boskovice i Beseda u Bigbítu mají za sebou shodně ročník čtyřiadvacátý. Hodnocení Eurotrialogu si nechám až po jeho skončení, u Boskovic a Besedy se pokusím o drobné srovnání. Nejprve co mají společné. U obou dvou výrazně funguje genius loci místa, v němž se odehrávají. V Boskovicích je to střed města, židovská čtvrť, letní kino, Panský dvůr, hradní zřícenina i palouk před ní. Festival probíhá napříč městem na více místech, což přispívá k jeho celkovému oživení. V Tasově se Beseda u Bigbítu odehrává za vesnicí s 550 obyvateli v malebném Topolovém háji, který přes rok slouží jako střelnice. Za zády máte Bílé Karpaty, před sebou areál, připomínající rozlehlejší zahradní plochu.

Jak v Boskovicích, tak v Tasově vás neobtěžuje ochranka bezpečnostní agentury tím, že byste si do areálu nemohli vzít například minerální vodu, jak se to děje na Colours of Ostrava a jinde. Návštěvníci toho ale nezneužívají a na Besedě nevidíte, že by do areálu někdo pašoval větší množství alkoholu. Není proč, ceny jídla i pití jsou přijatelné. A to, že se ochranka chová spíš neviditelně, nebo tak, aby vás neobtěžovala, přispívá k uvolněné a pohodové atmosféře, která na festivalu vládne.

fotogalerii z festivalu hledejte zde

Vzájemná důvěra pořadatelů a návštěvníků
Tento přístup se pořadatelům vyplácí, protože se zpětně odráží v důvěře, kterou k nim naopak návštěvníci mají. A k programu, s nímž přicházejí. Na festivalu se jistě najde dostatek těch, kteří s nostalgií vzpomínají na jeho první ročníky, kdy měl více lokální a méně visegrádsky či mezinárodně otevřený charakter. Tito konzervativnější diváci by možná uvítali návrat festivalové dramaturgie k bigbítovým kořenům na úkor alternativní či experimentální moderny, tu ale zase vyhledávají mladší návštěvníci nebo obecně lidé otevření poznávání nového, a ti jsou v převaze.

Na Besedě potkáte pestrou skladbu návštěvníků. Hipsteři se tu proplétají s letitými máničkami, studenty, se zástupci střední věkové kategorie i rodiči s malými dětmi. Ti jsou vůbec fenomén, který je na festivalech čím dál patrnější. Vypovídá na jedné straně o tom, že rodiče se nechtějí vzdát letní zábavy, kterou měli rádi před narozením dětí, na druhé straně jejich přítomnost přispívá k pocitu bezpečnosti všech ostatních.

O toleranci a vyspělosti návštěvníků tasovské Besedy svědčí nejlépe to, že vystupující všech žánrových směrů přijímají stejně vstřícně a že nijak výrazně nepreferují zahraniční interprety před těmi domácími, ale posuzují je podle toho, co předvedou. Je jim jedno, jestli hraje elektronika, acid jazz nebo jazz rock, folklórní soubor, math, post, progressive či experimentální rock, indie folk, pop vzdálený na míle tomu, který hrají rádia, alternativní soubory, písničkáři nebo tvrdší party. V Tasově mají všechny tyto a mnohé další žánry své místo. A s nimi i kapely a interpreti, kteří se jich po svém zmocňují.

Ve znamení instrumentální elektroniky
Nálada pátečního odpoledne se nesla v očekávání blížících se dešťových přeháněk. Při zahájení festivalu o půl páté odpoledne bylo dusno, déšť přišel asi o tři hodiny později při vystoupení slovenských Longital, kteří představovali písně z nové desky Divoko, i předělávky největších hitů z alba A to je všetko? Zatímco u Longital stačilo vytáhnout pláštěnky nebo deštníky, Květy už dali před pódiem jen ti nejotrlejší. Provazy deště udeřily s plnou silnou a proměnily areál v místo bahenního brodění.

U dánského dua Blondage (dříve Rangleklods) už se počasí pomalu začalo umoudřovat a kodaňský dříve pár Esben Andersen a Pernille Smith-Sivertsen svou směsí minimal techna, ambientu a taneční elektroniky připravil půdu pro hlavní hvězdy večera. Norské Jaga Jazzist, hvězdu labelu Ninja Tune, osmičlennou sestavu, která je stále ještě na turné k loňské desce Starfire. A po dešťovém přívalu jejich vystoupení vneslo do duší návštěvníků festivalu potřebnou harmonii. K ní přispěla nejen hudba nujazzové formace, ale i pódium, na němž byly umístěné světelné LED tyče, blikající a měnící barvy v duchu měnících se nálad jednotlivých skladeb. V nástrojovém obsazení kytary, syntezátory, basa, bicí, xylofon čím dál víc do popředí vystupovaly divoké elektrické kytary a syntezátory na úkor táhlých dechových nástrojů. Kdo chtěl, mohl instrumentální směsici nu-jazzu, progresivního rocku a taneční elektroniky vnímat jako filmový soundtrack k neexistujícímu filmu. Komunikaci s publikem pak obstarával především vousatý bubeník, frontman a jeden ze zakládajících členů Martin Horntveth, který působil podobně zářivě jako pódium.

další fotogalerii z festivalu najdete tady

Instrumentální hudba měla během páteční noci navrch, až to vzbuzovalo otázku, zda dramaturgové neměli zvolit poněkud pestřejší skladbu. Začalo to maďarskou post-rockovou trojicí Makrohang, pokračovalo Jaga Jazzist, dvojicí Červen, jež za pomocí kytary a bicích koketuje s math a postrockem i noisem. V jednu ráno pak nastoupili belgičtí elektronici Go March, kteří bývají považováni za Mogwai a Kraftwerk. Po nich v osmdesátkovém duchu synth popu a francouzského elektra pokračoval pardubický producent v masce Atrey. Jeho pravé jméno je Václav Čásenský, nedávno vydal desku Relict a patřil pro mě k největším objevům festivalu.

A to nejen pro mě. Beseda u Bigbítu navázala spolupráci s talentovou soutěží Radia Wave Startér, která objevuje a podporuje nadějná jména české scény a letošní ročník Startéru v Tasově zastupovala pětice hudebníků. Vítěz celé soutěže (a také vítěz 1Band2Play, pořádané Full Moonem) Pandoo, francouzská dvojka přesazená do Čech Overland Inn, garážová psychedelie Frank Bigsby & His Satanic Majesty, Atrey a opavské elektronické duo Killiekrankie, po jejichž setu se nejeden odebral na kutě. Byly čtyři hodiny ráno a druhý den festivalu sliboval lepší počasí, i další vydatnou porci hudebních zážitků.

Info

Beseda u Bigbítu 2016
5. - 7. 8. 2016
Tasov, Zlínský kraj

foto © Vlastimil Vojáček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.