Beseda u Bigbítu: Pod taktovkou žen

Beseda u Bigbítu klame tělem. Ač má v názvu slovo „bigbít“, jde o nadžánrový či multižánrový festival, kde rock či česky bigbít v tradičním podání je poslední ročníky spíš menšinovým žánrem. Z původně lokální akce pro pár známých se postupně vyloupl nejlepší domácí alternativní festival menší velikosti.

první díl reportáže čtěte zde

Recese a improvizovaná rozhlasová hra
Sobotní program začínám v deset dopoledne ve stanu, kde se nachází třetí festivalová scéna. Představením Život nedoceníš aneb Měl byste dvacet minut? trojice performerů vystupujících pod názvem Radio Ivo. Jde o jakousi dvojí meta-hru, kdy sledujeme v přímém přenosu improvizovanou hru na rozhlasovou hru. Vždy pod stejným názvem (Život nedoceníš), ale pokaždé na jiné téma. Na pódiu sedí trojice Petr Marek (Midi Lidi, Monikino Kino), Johana Švarcová (Kazety) a Marian Moštík (Láhor/Soundsystem), která vrství zvukové, hudební a slovní asociace do scénosledu absurdních a groteskních anekdot a zvukových špílců, jimiž baví publikum i sebe sama. V rozhlasové hře režírované Romanou Bohunskou, což je pseudonym této trojice, na sebe jednotlivé složky (herci i zvuky, vytvářené za pomocí notebooku, CD přehrávače a technických udělátek) reagují a vytvářejí svébytnou realitu. V ní se na základě jednoduchého syžetu setkání fotografa s dvojicí sportovců probírají témata sourozeneckých a milostných vztahů, sportu, filozofie, psychologie, nevybitého násilí, různých úchylek nebo pornografie.

fotogalerii z festivalu hledejte zde

Folklórní soubor Musica Folklorica z nedaleké Velké nad Veličkou doplňují galánečky z velického pěveckého a tanečního sboru Oskoruša a festival se prostřednictvím vystoupení horňácké cimbálovky přihlásil ke svým regionálním kořenům, jež podtrhují jeho výjimečnost. To pražská pětice Audio Attaché, která loni vydala debut 200 lidí, přichází s melancholickým indie rockem, plným zvonivých kytar a písničkářské přímočarosti. Je znát, že jim záleží na textech, v nichž se snaží neobyčejným způsobem zpívat o obyčejných věcech, snech i cizích městech. Pokud bych hledal kapely, příbuzné jejich textové i hudební poetice, našel bych je někde na průsečíku skupin Houpací koně, Vypsaná fixa a Mňága a Žďorp.

Vrbovskí víťazi jsou dnes už legendou slovenské alternativní scény. Bratři Braňo a Andrej Jobusovi během svého recesistického vystoupení předvedli hru na různé bizarní nástroje - objevila se mezi nimi jednotná rolnická elektrická kytara svařená z rýče a motyky, plastové láhve nebo dudy, vyrobené z nafukovací hračky-krávy. Pomocí nich, zpěvu a písňových textů vyjadřovali svůj pitoreskní vztah k realitě. V textech se leader Karpatských chrbátů, Vrbovských víťazů a pořadatel festivalu Vrbovské vetry Braňo Jobus vracel k tématu alkoholismu, který člověku jeho typu dává křídla (členem jeho one-man bandu Abusus musí být abstinent a on žádného na Slovensku nenašel). Braňo Jobus je zároveň známý z moderování Pohody nebo Trutnova a uváděl i vystupující na hlavní scéně Besedy, mimo jiné i mnoho svých kolegů ze Slovenska.

Výrazné ženské hlasy
Byla mezi nimi i skupina Genius Locci, jedno z nejpříjemnějších překvapení sobotního programu. Za slunného počasí, které postupně vysoušelo zbytky bahnitého terénu, vystoupila dvojice sester Kisových. Na kytaru a ukulele hrající a zpívající Kery a Elu doprovodila trojice muzikantů (basa, bicí, kytara), s nimiž spustili set plný harmonických zpěvných vícehlasů a melodií s chytlavými refrény. Sličné sestry zpívají anglicky a přes atraktivní zevnějšek je sympatické, že na této devíze nestaví pódiovou prezentaci. Hudba Genius Locci je posluchačsky přívětivá, ale ne podbízivá v rádiovém slova smyslu. Slyšíte v ní názvuky indie folku, folkrocku, country, popu i ženského rockového písničkářství, jemuž záleží na síle textové výpovědi. Na debutovou desku, která by měla vyjít letos, se těším.

Velice pozitivní dojem z vystoupení umocnilo ještě náhodné osobní setkání s Elou a dalšími dvěma členy kapely při koncertě The High Corporation. Tento čtyřčlenný česko-slovenský projekt kombinuje soul, hip hop, jazz a jungle, přičemž zpěvačka Ashley S. Abrman mezi těmito žánry proplouvá s nevídanou lehkostí.

další fotogalerii z festivalu najdete tady

O výraznou zpěvačku se opírají i ostravští Places, kteří mají za sebou čerstvý debut Distant Edges, který produkoval Tomáš Neuwerth. Jejich indie pop s přesahy k postrocku a shoegazeu má zasněnou melancholickou atmosféru, ze které nás vytrhávají zvukové plochy kytar a barevně zajímavý zpěv Evy Konečné. Náladu skladeb skupiny Places jako by nejlépe vyjadřovala singlová 4AM, která posluchače přenáší do časového meziprostoru mezi nocí a dnem, kdy vaše energie ještě není zralá na stávání, ale spánku už se vám nedostává.

A v ženských účinkujících můžeme pokračovat polskou zpěvačkou a hráčkou na syntezátory Cosovel, která obklopena basistou a bubeníkem rozjela energickou show, již sama označuje jako avantgardní pop. Hlavní menu večera ale obstarala jiná interpretka. Vzrůstem nevelká, ale energií, barvou a rozsahem hlasu nepřehlédnutelná indická zpěvačka a skladatelka z Brooklynu a předskokanka Nicka Cavea Shilpa Ray. Vyzbrojena tříčlenným doprovodem, v němž budil pozornost především vytáhlý kytarista v kovbojském klobouku, spustila svou směs písní převážně z poslední desky Last Year's Savage. A navodila pocit, že hudebně i náladou putujete mezi americkými bluesovými bary, francouzskými šantány a newyorskou punkovou scénou kolem klubu CBGB. Její rozsahem široký, podmanivě nakřáplý hlas chvílemi evokoval Janis Joplin, jindy Ninu Simone, Patti Smith, Debbie Harry nebo naši Dášu Vokatou. Syntezátory střídala s harmoniem a písně, jež mají nepopiratelný hitový potenciál, doprovázela ironickými proslovy a uvolněným smíchem. Při jejím koncertu se před hlavním pódiem vytvořil snad největší kotel, kterým byla velmi nadšeně přijata.

Hudební horečka sobotní noci jejím vystoupením zdaleka neskončila a vy jste mohli zavítat na Please the Trees, Ghost of You nebo na elektroniku s ukřičenými screamo vokály Gagarin, z jejichž psychoticky působícího setu šla pohlcující emotivní energie i hitovost.

Ač se to při vystoupení zběsilých Gagarin nezdálo, Beseda u Bigbítu místem konání i atmosférou, jež na ní vládne, evokuje velmi libé pocity. Servíruje to nejzajímavější z domácí scény a prostoru, který jsme si zvykli označovat jako visegrádský. Nerezignuje přitom na objevitelskou a zprostředkovací roli nových jmen pro posluchače, což si nejlépe uvědomíte při srovnání s dramaturgií ostatních festivalů. I proto si v okruhu zasvěcených vydobyla pověst nejlepšího alternativního festivalu u nás. Právem.