Články / Reporty

Bez bot: Tess Parks

Bez bot: Tess Parks

Veronika Miksová | Články / Reporty | 08.02.2015

Pátek večer. To nejdivnější místo konání koncertu. Váš byt. Tedy v tomto případě byt jisté Edity. Praha, kousek od Vltavské, kde mě ze schodů téměř smete mrazivý vichr. Pod paži beru chrchlající posilu, která se ptá, co že to jdeme - my blázni - dělat. Když jsem před pár týdny psala kanadské zpěvačce Tess Parks, zda nechystá českou zastávku, nenapadlo mě, že se už už schyluje k jejímu bytovému entrée. Vysílačky fungují, vesmír též, náhoda neexistuje.

Talentovaná Tess, ketrá střídá Londýn a Toronto, je šťastné dítě, které od začátku zná své místo na světě. Podporující, umělecky založená rodina. V šesti piáno, které v jedenácti střídá kytara, zakoupená tatínkem po koncertě Oasis. Stylizovaná jako Jane Birkin šmrnclá Burtonovou mrtvou nevěstou s delikátně ohrnutým horním rtem. V reálu vypadá na patnáct. Jen zastřený hlas protřelé třicátnice mate a místy bolavě svírá. První deska Blood Hot a kontrakt s labelem 359 Music Alana McGeeho dává jasný signál, že v motýlkovi se sotva rozbalenými křídly něco je. McGee a jeho kultovní osmdesátkový label Creation Records má na svědomí zásadní desky Primal Scream nebo nepřekonatelnou (What´s The Story) Morning Glory od Oasis. “Je jí teprve 24 a už teď je skvělá textařka, jen to o sobě zatím neví... nejkrásnější na ní je absolutní absence ega.” Tahle Alanova věta dokonale vystihuje atmosféru, ve které se neslo její vystoupení.

Klopýtáme tmou po schodech starého činžáku. Nahoru a zase dolů, místo činu dokonalé maskované. Vtáhne nás tlumené světlo svíček stromečkového řetězu a vůně ukrajinského boršče na alžírský způsob. Dvoupokoják plný lidí. Jako introverti značně převyšující věkový průměr čtyřicítky přítomných párů ponožek usrkáváme z placatky, abychom to rozdýchali. Naštěstí se nás ujme empatická Edita a my se dozvídáme, že tyhle večírky Bez bot už mají (sice kratší, ale) tradici. Koncerty, divadlo i literární čtení. Na dotaz, co na to sousedé, vytahuje Edita aktuální historku o záchraně sousedčiny kočky. Takže dnes to bude v pohodě.

Tess Parks, která je v Praze sotva čtyři hodinky, pluje sálem, zastaví se tu s tím, tu s oním. Občas balí cigarety a uždibuje z muffinů. Přisedne si na pár centimetrů a já pozoruju černě rámované oči. Od dalšího z hostitelů, Lukáše, Tess vyzvídá česká slovíčka, vítá nás a pak se chopí kytary. Ryze intimní atmosféra dá vyniknout osobitému projevu. Tak nesnáším přirovnání. Hope Sandoval z Mazzy Star? Patti Smith říznutá vím já čím? Ani jedna. Tess Parks, holka s kytarou, která má co říct. Bůh jí k tomu nadělil hlas zrcadlící plné popelníky a štěstí na lidi. Poslechněte si Gates of Broadway, Life Is But a Dream a Somedays a pochopíte. Mnohé napoví i její berlínská spolupráce s Antonem Newcombem z The Brian Jonestown Massacre, ochutnávku ze společné desky I Declare Nothing, která vyjde letos, najdete na webu. Hutná Cocaine Cat je klenot čekající na objevení.

Hodinku hraní prokládá Tess glosami svých textů a vtipnými narážkami na hypnotizované publikum. Jsme orosení jako okna, za kterými problikává páteční noc. Sotva se aklimatizujeme, buší na dveře noční klid a nám nezbývá, než se těšit na regulérní koncert, který bude. Opouštíme oázu.

Info

Tess Parks (can)
6. 2. 2015, byt kousek od Vltavské, Praha
foto © Lukáš Janičík, Edita Kubištová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.