Články / Reporty

Bez bot: Tess Parks

Bez bot: Tess Parks

Veronika Miksová | Články / Reporty | 08.02.2015

Pátek večer. To nejdivnější místo konání koncertu. Váš byt. Tedy v tomto případě byt jisté Edity. Praha, kousek od Vltavské, kde mě ze schodů téměř smete mrazivý vichr. Pod paži beru chrchlající posilu, která se ptá, co že to jdeme - my blázni - dělat. Když jsem před pár týdny psala kanadské zpěvačce Tess Parks, zda nechystá českou zastávku, nenapadlo mě, že se už už schyluje k jejímu bytovému entrée. Vysílačky fungují, vesmír též, náhoda neexistuje.

Talentovaná Tess, ketrá střídá Londýn a Toronto, je šťastné dítě, které od začátku zná své místo na světě. Podporující, umělecky založená rodina. V šesti piáno, které v jedenácti střídá kytara, zakoupená tatínkem po koncertě Oasis. Stylizovaná jako Jane Birkin šmrnclá Burtonovou mrtvou nevěstou s delikátně ohrnutým horním rtem. V reálu vypadá na patnáct. Jen zastřený hlas protřelé třicátnice mate a místy bolavě svírá. První deska Blood Hot a kontrakt s labelem 359 Music Alana McGeeho dává jasný signál, že v motýlkovi se sotva rozbalenými křídly něco je. McGee a jeho kultovní osmdesátkový label Creation Records má na svědomí zásadní desky Primal Scream nebo nepřekonatelnou (What´s The Story) Morning Glory od Oasis. “Je jí teprve 24 a už teď je skvělá textařka, jen to o sobě zatím neví... nejkrásnější na ní je absolutní absence ega.” Tahle Alanova věta dokonale vystihuje atmosféru, ve které se neslo její vystoupení.

Klopýtáme tmou po schodech starého činžáku. Nahoru a zase dolů, místo činu dokonalé maskované. Vtáhne nás tlumené světlo svíček stromečkového řetězu a vůně ukrajinského boršče na alžírský způsob. Dvoupokoják plný lidí. Jako introverti značně převyšující věkový průměr čtyřicítky přítomných párů ponožek usrkáváme z placatky, abychom to rozdýchali. Naštěstí se nás ujme empatická Edita a my se dozvídáme, že tyhle večírky Bez bot už mají (sice kratší, ale) tradici. Koncerty, divadlo i literární čtení. Na dotaz, co na to sousedé, vytahuje Edita aktuální historku o záchraně sousedčiny kočky. Takže dnes to bude v pohodě.

Tess Parks, která je v Praze sotva čtyři hodinky, pluje sálem, zastaví se tu s tím, tu s oním. Občas balí cigarety a uždibuje z muffinů. Přisedne si na pár centimetrů a já pozoruju černě rámované oči. Od dalšího z hostitelů, Lukáše, Tess vyzvídá česká slovíčka, vítá nás a pak se chopí kytary. Ryze intimní atmosféra dá vyniknout osobitému projevu. Tak nesnáším přirovnání. Hope Sandoval z Mazzy Star? Patti Smith říznutá vím já čím? Ani jedna. Tess Parks, holka s kytarou, která má co říct. Bůh jí k tomu nadělil hlas zrcadlící plné popelníky a štěstí na lidi. Poslechněte si Gates of Broadway, Life Is But a Dream a Somedays a pochopíte. Mnohé napoví i její berlínská spolupráce s Antonem Newcombem z The Brian Jonestown Massacre, ochutnávku ze společné desky I Declare Nothing, která vyjde letos, najdete na webu. Hutná Cocaine Cat je klenot čekající na objevení.

Hodinku hraní prokládá Tess glosami svých textů a vtipnými narážkami na hypnotizované publikum. Jsme orosení jako okna, za kterými problikává páteční noc. Sotva se aklimatizujeme, buší na dveře noční klid a nám nezbývá, než se těšit na regulérní koncert, který bude. Opouštíme oázu.

Info

Tess Parks (can)
6. 2. 2015, byt kousek od Vltavské, Praha
foto © Lukáš Janičík, Edita Kubištová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.