Bez dechu s dechem (Katarina Gryvul & Alex Guevara)

Projekční plocha dlouhá 24 metrů, to už je pořádná výzva pro vizuální umělce. I proto je spolupráce Lunchmeatu s CAMPem několik let pevným bodem v programu, často v podobě zahajovacího koncertu, který i prvonávštěvníkům festivalu jasně předestře, o čem že to celý týden bude. O vizuálech, které jsou stejně důležité jako audio, speciálních spolupracích, intervencích do prostoru a nutnosti zvýšené míry soustředění ze strany publika. Letošek samozřejmě nebude výjimkou a společné dílo ukrajinské hudebnice Katariny Gryvul a peruánského vizuálního umělce Alexe Guevary vše zmíněné potvrdilo.

Po čekání na dostatečně silnou mlhu se rozsvítí intenzivní bílá světla a uprostřed prostoru před projekčním obdélníkem se pozvolna zhmotní postava Katariny Gryvul. Díky šedé projekci působí, jako kdyby z ní vystupovala a existovala kdesi na pomezí reality a snu. Je tam a je skutečná, nebo si s námi jen hraje jakýsi oční klam? O tom, jestli je to skutečnost, nebo sen, dost možná přemýšlela samotná Gryvul a s ní celá Ukrajina ve chvíli, kdy byla napadena Putinovým Ruskem. Panické ataky a problémy s dechem, ve které u této hudebnice vyústila realita války, se o pondělním večeru v CAMPu vracely v podobě hlasových experimentů. Sípání, přerušované nádechy a výdechy, nesrozumitelné šeptání, chaotická artikulace.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Katarina Gryvul je schovaná pod velkou kapucí, kterou odhazuje až po několika dlouhých minutách. V té době už se svou, patrně v reálném čase tvořenou projekcí naplno promlouvá i Alex Guevara. Barevně prostou, většinu času pouze s odstíny šedé a červené. To zajímavější se děje v její krystalické struktuře složené z tisíců a tisíců mikročásteček, které se tekutě přelévají a mění pozici. Občas zapulzují podobně jako subbasy, které tu a tam protnou zvuk houslí ztrácejících se v rozsypané elektronické hmotě. Většinu času jsou ale na zvuku zdánlivě nezávislé a dokreslují ponurost a prázdnotu, která se ozve dřív nebo později v hlavě každého napadeného.

Místo uprostřed projekční plochy střídá Gryvul s pobytem za stolem s veškerým hardwarem, který je umístěný na pravém kraji, aby nerušil. Paradoxně víc ale možná ruší její občasné odchody a návraty zpět před publikum. Nejintenzivnějším momentem tak pro mě i přes pozdější zvukovou pestrost zůstává minimalistické vokální intro s až mrazivě éterickým vyzněním. Přeci jen lidský hlas zprostředkuje emoce z vpádu cizích vojsk do vlastní země lépe než jakýkoliv jiný hudební nástroj.