Bez zpěvu a lépe (Inheritance, Makrohang)

O tom, že Brno ze stran hudebních akcí zažívá kulturní renesanci, není třeba pochybovat. Nuda v Brně až do odvolání leda jako oxymóron. Jeden večer spojil mladou česko-slovenskou a maďarskou instrumentální krev a vyslal ji do světa pod hlavičkou nejhezčího plakátu, jaký byl za poslední dobu k vidění. Neotřelému prostoru skrývajícímu se v útrobách viaduktu se konečně podařilo vdechnout život – místo nonstopu a herny tu teď sídlí jedna z poboček Bajkazylu.

První pokušení přichází z dílny brněnsko-prešovských Inheritance, kteří o den později na pražském koncertě pokřtili své třetí album. Chlapecká sestava Peter Kušnírik za bicíma a Jakub Volovár u kytary, obměkčená éterickou Alex Strapkovou u kláves, dává ne zcela jasné signály. Ostře najeté intro dramaticky zahajuje zhruba čtyřicetiminutový set. V případě ryze instrumentálních kapel je velmi důležité, jak se jednotlivé nástroje chopí své role, a ačkoli nechci mluvit o nutnosti rovnoměrného rozložení, v případě Inheritance Bajkazylem pulsují nástroje jen dva. Tóny kláves a kytary se podřízené bicím slévají do jediného identického, samostatně horko těžko rozpoznatelného tónu. Jako by tvořily pevnou nepropustnou základnu, nad kterou si bicí skáčou svůj freestyle, čemuž dění na podiu rozhodně nenasvědčuje – trojčlenná banda působí sehraně a letmé pohledy po spoluhráčích vystačí za tisíc slov. Poslední píseň nechává více prostoru samotné kytaře, řezavý, ale ne kousavý zvuk vytrhuje z monotónnosti.

Tohle není první středa v měsíci a tohle rozhodně není pouhá zkouška sirén, teď už jedeme navostro. Instrumentální trojice z Budapešti ve složení Gergely Nagy u kytary, Marcell Gyányi u basy a Tamás Czirják za bicíma se rozhodli nadělat z nás segedín. Prodírám se do prvních řad, na podiu se v dosahu kabelu tancuje jako na rodeu. Chlapci jsou v naprosté symbióze, nic nepřekáží, nic nechybí, u pomyslného mikrofonu se postupně střídají všechny nástroje – mnohdy i v rámci jednoho songu. Beauty Addiction skáče od sentimentálních, zasněných kytarových linek přes barovou eleganci basy až k fenomenálním bicím, po nichž zůstává už jen tlustá rovná čára a husí kůže. Jenom blázen si na dnešek nechal napsat omluvenku. Další vteřiny jsou nepředvídatelné a napěchované otočkami a výpady, které se střídají jako nálady holky s periodou. O jalovém řezání do kytar ale není řeč, Makrohang mají logiku, jejímž potenciálním vyvrcholením je několikaminutové sólo na bicí. Myslím na kamarádku z Prešova a její: „Popiči dobré!“