Bezuliční basking: videohra jak Brno

Posledních několik dní mám pocit, jako bych se nacházela v obrovské počítačové hře. Nebo možná trochu jako ve filmu. Věci kolem se dějí, lidé vedou dialogy a já jsem jenom pozorovatel, který do děje sporadicky vstoupí a zase z něj poměrně rychle zmizí. Dojem alternativní reality, která má specifickou flow, umocňuje představu, že se věci dějí v jakémsi synchronním sledu a není nutné se jim nijak zvlášť bránit.

Dnešní adventuru jsem zahájila v tandemu s kamarádkou Jájou. V rámci festivalu Maraton hudby Brno organizátoři připravili šest pokojů-pódií pro pouliční hudebníky, za jejichž designem stojí výtvarnice Kateřina Šedá. Já se letos rozhodla nenechat se zahltit košatým programem, busking byl tedy jasnou, zdánlivě střídmou volbou.

Zahájily jsme koupelnou na České, kde zvesela vyhrávali bodří hoši z cimbálovky. Písně o nekonečně mnoho slokách působily meditačně, bylo těžké nedostat se do transu a dokázat se v hudební videohře přemístit do další místnosti. Na Jakubáku v ordinaci jsme prožily téměř psychedelickou zkušenost. Sestry, dvojčata, zde hrály a zpívaly na kytaru a na housle. Stejně oblečené, stejně vypadající, se stejnými gesty a stejným frázováním vypadaly jako éterický klon jedna druhé. Jejich tlumený divadelní projev mírně přehlušovala odpolední vřava okolních restaurací.

Dynamika prostoru se zcela mění cestou do Myší díry. Vcházíme do podchodu. Už od vietnamských stánků obsypaných bulšity je slyšet hudba. S Jájou si mlčky ukážeme předloktí – obě máme husí kůži. Tohle bude úlet. V dětském pokojíčku to rozjíždí banda čtyř středoškoláků. Vidět někoho hrát s tak čerstvou energií je svátost. Výborně technicky zvládnutá instrumentální část i dechberoucí zpěvy nás donutí zůstat až do konce. Tahle hudba plná života se nedá nafejkovat, je úplně jiná než zkušená produkce zralých muzikantů. Je to jako snažit se srovnat první zamilovanost s dobře udržovaným manželstvím po dvaceti letech.

Loučím se s Jájou. Jdu se občerstvit a vím, že si potom chci dát tuhle gamesu ještě jednou. Pro tuto chvíli mačkám PAUSE. Obsluha kavárny se ptá, co si dám. Říkám limču. Jakou, ptá se. To je jedno, hlavně ať je velká, sípu. Přes sklo vidím, jak to týpek vypráví slečně na baru a ta se hihňá. To ještě neví, jakou mám žízeň. Během patnácti minut vypiju dvě takové. A hraje se dál. Cestou míjím šedivého muže v tričku s nápisem USE-LESS. Pán v černé dodávce nakládá elektroběžky. Brnem tepe život, ulicemi proudí davy lidí. Zdá se mi, jako by hudba zresuscitovala zbytky toho, co v nás korona nezvládla umořit. Procházet městem je dnes skoro až zahlcující. Z každého zákoutí se line jiná melodie, připomíná mi to anonymní průchod gigantickým nákupákem, kde se jednotlivé značkové obchody navzájem překřikují z repráků nad vchody. Doslovný opak smyslové deprivace. Drásá mě to, chci aspoň na chvíli ticho, ale paralelně mě baví ona takřka materiální přítomnost jinak skrznaskrz nehmotné hudby. Jsem zasypaná lavinou zvuku, na moment nezvěstná. Dýchám.

Pomoc přichází na České. V koupelně už je zhasnuto. V pološeru si tu spíš sama pro sebe, s lehce přehrocenou elektrickou kytarou, hraje sladkobolnou cikánskou muziku, která mi vždycky zjitří city, rozkošně stydlivá dvojice vousatých mužů. Nikde nikdo, jenom na zemi sedí pořadatelka. Hamižně tleskám po dohrané písničce. Tahle byla jen pro moje uši.

V ložnici po dvakrát za sebou potkávám stejnou hudební dvojici. Lehce unaveným krokem se vracím do dětského pokoje. Poslední kovboj s kytarou a foukací harmonikou uzavírá den, opodál si mění místo náctiletý hlídač s muletem se svou o dvě generace starší prošedivělou kopií. Do žlutého lavoru hážu svoje poslední drobáky. Hra úspěšně dohrána. Cestou domů se dozvídám, že busking poběží ještě celý víkend. Ještě, že jsem si celou dobu myslela, že je to jen dnes, protože díky tomu je pro mě tahle adventura sběratelský extrabuřt.