Články / Reporty

Bezuliční basking: videohra jak Brno

Bezuliční basking: videohra jak Brno

Minka Dočkalová | Články / Reporty | 15.08.2021

Posledních několik dní mám pocit, jako bych se nacházela v obrovské počítačové hře. Nebo možná trochu jako ve filmu. Věci kolem se dějí, lidé vedou dialogy a já jsem jenom pozorovatel, který do děje sporadicky vstoupí a zase z něj poměrně rychle zmizí. Dojem alternativní reality, která má specifickou flow, umocňuje představu, že se věci dějí v jakémsi synchronním sledu a není nutné se jim nijak zvlášť bránit.

Dnešní adventuru jsem zahájila v tandemu s kamarádkou Jájou. V rámci festivalu Maraton hudby Brno organizátoři připravili šest pokojů-pódií pro pouliční hudebníky, za jejichž designem stojí výtvarnice Kateřina Šedá. Já se letos rozhodla nenechat se zahltit košatým programem, busking byl tedy jasnou, zdánlivě střídmou volbou.

Zahájily jsme koupelnou na České, kde zvesela vyhrávali bodří hoši z cimbálovky. Písně o nekonečně mnoho slokách působily meditačně, bylo těžké nedostat se do transu a dokázat se v hudební videohře přemístit do další místnosti. Na Jakubáku v ordinaci jsme prožily téměř psychedelickou zkušenost. Sestry, dvojčata, zde hrály a zpívaly na kytaru a na housle. Stejně oblečené, stejně vypadající, se stejnými gesty a stejným frázováním vypadaly jako éterický klon jedna druhé. Jejich tlumený divadelní projev mírně přehlušovala odpolední vřava okolních restaurací.

Dynamika prostoru se zcela mění cestou do Myší díry. Vcházíme do podchodu. Už od vietnamských stánků obsypaných bulšity je slyšet hudba. S Jájou si mlčky ukážeme předloktí – obě máme husí kůži. Tohle bude úlet. V dětském pokojíčku to rozjíždí banda čtyř středoškoláků. Vidět někoho hrát s tak čerstvou energií je svátost. Výborně technicky zvládnutá instrumentální část i dechberoucí zpěvy nás donutí zůstat až do konce. Tahle hudba plná života se nedá nafejkovat, je úplně jiná než zkušená produkce zralých muzikantů. Je to jako snažit se srovnat první zamilovanost s dobře udržovaným manželstvím po dvaceti letech.

Loučím se s Jájou. Jdu se občerstvit a vím, že si potom chci dát tuhle gamesu ještě jednou. Pro tuto chvíli mačkám PAUSE. Obsluha kavárny se ptá, co si dám. Říkám limču. Jakou, ptá se. To je jedno, hlavně ať je velká, sípu. Přes sklo vidím, jak to týpek vypráví slečně na baru a ta se hihňá. To ještě neví, jakou mám žízeň. Během patnácti minut vypiju dvě takové. A hraje se dál. Cestou míjím šedivého muže v tričku s nápisem USE-LESS. Pán v černé dodávce nakládá elektroběžky. Brnem tepe život, ulicemi proudí davy lidí. Zdá se mi, jako by hudba zresuscitovala zbytky toho, co v nás korona nezvládla umořit. Procházet městem je dnes skoro až zahlcující. Z každého zákoutí se line jiná melodie, připomíná mi to anonymní průchod gigantickým nákupákem, kde se jednotlivé značkové obchody navzájem překřikují z repráků nad vchody. Doslovný opak smyslové deprivace. Drásá mě to, chci aspoň na chvíli ticho, ale paralelně mě baví ona takřka materiální přítomnost jinak skrznaskrz nehmotné hudby. Jsem zasypaná lavinou zvuku, na moment nezvěstná. Dýchám.

Pomoc přichází na České. V koupelně už je zhasnuto. V pološeru si tu spíš sama pro sebe, s lehce přehrocenou elektrickou kytarou, hraje sladkobolnou cikánskou muziku, která mi vždycky zjitří city, rozkošně stydlivá dvojice vousatých mužů. Nikde nikdo, jenom na zemi sedí pořadatelka. Hamižně tleskám po dohrané písničce. Tahle byla jen pro moje uši.

V ložnici po dvakrát za sebou potkávám stejnou hudební dvojici. Lehce unaveným krokem se vracím do dětského pokoje. Poslední kovboj s kytarou a foukací harmonikou uzavírá den, opodál si mění místo náctiletý hlídač s muletem se svou o dvě generace starší prošedivělou kopií. Do žlutého lavoru hážu svoje poslední drobáky. Hra úspěšně dohrána. Cestou domů se dozvídám, že busking poběží ještě celý víkend. Ještě, že jsem si celou dobu myslela, že je to jen dnes, protože díky tomu je pro mě tahle adventura sběratelský extrabuřt.

Info

Maraton hudby Brno
12.–15. 8. 2021 Brno

foto © Minka Dočkalová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vpít se do ocelové hory (Deena Abdelwahed)

Michaela Šedinová 23.04.2024

Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.

„Keď sa niečo páči všetkým…” (Berlin Manson)

Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024

Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.

Mezi hukotem velkoměsta a ptačím zpěvem (Shida Shahabi, BITOI)

Alžběta Sadílková 21.04.2024

My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace