Blixendum Blix: Still Smiling

Kdybych na to byl dost starý, hrozně rád bych skrze staré železné haraburdí rozebíral umělecké dozrávání Blixy Bargelda. Od křičených slov uprostřed zmučeného lomozu až po melodie, které cloumají celým tělem. Still Smiling…

S úsměvem musel odcházet z vyprodaného klubu Pilot snad každý – nic na tom nezměnil ani fakt, že se koncert kvůli chybějícímu technickému zázemí málem neuskutečnil a začal s hodinovým zpožděním. Malé rozladění z počátečních problémů by mohl člověk vytušit snad jen z podrážděné reakce Blixy na skupinovou stížnost z publika týkající se hlasitosti. A možná také z přiznaného klopýtnutí ve skladbě Buntmetaldiebe. Jinak jako by problémů nebylo…

Na druhou stranu, slabší povahy by se mohly při pohledu na Blixův blahosklonný výraz a vestičku s jedním rozepnutým knoflíčkem bát. Stejně jako na nové desce, která vznikla transalpskou spoluprací s italským hudebníkem Maurem Teho Teardem, neplýtvá Blixa gesty ani na koncertech. Jeho sporé vystupování, soustředěnost a svého druhu uzavřenost nejenom že nahání tak trochu strach, je zároveň sama o sobě důležitou součástí celkového uměleckého dojmu – vsadím se, že půlka zaplněného klubu nepřišla ani tak na novou desku, jako na Blixu samotného. A vůbec se tomu nelze divit, je to neopakovatelný zážitek umělecké svébytnosti a autenticity.

Koncert začal hrubými tahy cellistky Martiny Bertoni (Nur Zur Erinnerung), která sice bez jediného slova, o to však experimentálnějším přístupem dotvářela celý koncertní zážitek. Ten měl čtyři části: Teho se staral o elektronický základ, kytaru a basu, Martina tancovala jednou slowfox, podruhé zase tango smyčcem po strunách a Blixa kouzlil slova. A jak! Pro ty z nás, kteří němčině kompletně propadli teprve s první deskou Einstürzende Neubauten, jsou samozřejmě nejcennější kousky odzpívané v tomhle hořkosladkém jazyce – možná nejlepší byla blixovsky úlisná Axolotl, ve které došlo i na tolik zbožňovaný bargeldovský „nářek Sirén“.

Podobně na tom byly i skladby, ve kterých se zpívá anglicky nebo italsky. Vedle precizního „frontmanova“ projevu se o drtivý dopad postaral také Teho. Zvukové procházky z dílny malého Itala vytvořily v kombinaci se smyčci a pavučinou slov okouzlující koktejl. Když zaznělo úvodní „šeptání“ skladby Nocturnalia a jemné ambientní plochy vyplnily celý prostor před pódiem, nikdo si nedovolil ani špitnout – Blixa sice zpíval o absenci slov a osudové neúplnosti světa lidí, jeho malá noční slavnost ovšem neměla daleko k dokonalosti. O tom, že si těch pár minut každý odžil po svém a do hloubky, svědčil aplaus. Divoký a utržený ze řetězu.

Blixa, Teho i Martina z něj viditelně čerpali sílu a dojímal je – zároveň mu ale Blixa dokázal jedna dvě nasadit otěže. Tu přátelsky zpražil publikum za „aplaus praecox“ (Come Up And See Me), tam zase, velice potichu, uklidnil historkami z natáčení. Jedna taková doprovodila zatím neznámou skladbu Negroni, patrně z chystaného EP. Závěr samozřejmě patřil mistrům: nejprve zazněla patřičně zdeformovaná šedesátková Crimson and Clover a úplně v závěru delikátní Defenestrazioni doplněná Blixovými grimasami. Nebyly zapotřebí, Bargeld a jeho věrní nás už dávno měli na své straně…