Články / Reporty

Blues optimisty (Keb‘ Mo‘)

Blues optimisty (Keb‘ Mo‘)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 17.07.2019

Blues. Modrá, barva smutku. Odchody, rozchody, vzpomínky. Melancholie rána ve škarpě, hlava jak střep, boty nikde. Ale někteří to berou jinak. Třeba Keb‘ Mo‘. Popořadě.

Rakušan Ripoff Raskolnikov se drží tradice. Ostrý, chraplavý hlas, kytara a texty o „čekání na svou milou v laciných hotelech“ a „lásce k inuitské dívce ze severu“. Jemu vyhrazená půlhodinka bavila zejména díky šikovnosti prstů na strunách. Jak na elektrice, tak na akustice naplňoval bluesové mustry obdivuhodně rychlými, proměnlivými a nejednou improvizovanými vyhrávkami a licky, které ho na pár chvil cele pohltily a odvedly od základního tématu písně. Nicméně songy se nerozpadaly, struktura byla stále patrná. Blues dovolí ledacos.

Třeba i to, že není třeba vrtat se ve vlastních smutcích a hledět na život se širokým úsměvem. Takovým, s jakým chvilku po deváté hodině napochodoval na pódium Keb‘ Mo‘. Sám, jen s kytarovým technikem a roztleskávačem Rileym se usadil na barovou stoličku uprostřed prázdného pódia. Na téměř dvouhodinový program mu stačilo pár akustických a resofonických kytar a výrazné charisma, kterým dovede koncert táhnout bez doprovodné kapely a koncertních klišé.

Aktuální album Oklahoma je oslavou lidské nezdolnosti navzdory nepřízni osudu, poctou všem, kteří bojují, aby nakonec dosáhli životního štěstí (recenzi čtěte tady). Zapůsobila tak „imigrantská“ This Is My Home či jeden z highlightů, titulní Oklahoma. Převod do jednoduchých aranžmá pro jedinou kytaru a stompbox novinkám opřeným o kapelu neuškodil. Spíše naopak. V takové I Remember You, která na desce tepe v duchu claptonovského tulsa soundu, se díky oholení na základní riff podařilo obnažit její temné jádro a píseň se zakusovala hluboko do duše.

Nové songy tvořily jen malou část odhadem dvacetipoložkového setlistu. Keb‘ Mo‘má početnou diskografii a podle toho jeho koncerty vypadají. Novinky střídají věci prastaré (She Just Want to Dance či Am I Wrong), nechybí jazzovým stylem kytarové hry ovlivněný koncentrovaný optimismus Life Is Beautiful či hitová Old Me Better. Jednoduché instrumentace a provedení, které v sobě mělo sílu dřevních bluesmanů. V každém okamžiku strhující, pohlcující. Keb‘ Mo‘ vyzařuje nehvězdné fluidum, díky kterému hltáte každé slovo a máte dojem, že sedíte hned vedle něj v nějaké zapadlé putyce a posloucháte jeho vyprávění o životě. A připadat si tak musel každý, kdo do Archy našel cestu.

Info

Keb‘ Mo‘ (us) + Ripoff Raskolnikov (at)
16. 7. 2019 Divadlo Archa, Praha

foto © Tomáš Moudrý (archiv)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.