Články / Reporty

Body Count: Koule ve vlastní šťávě a mozek ve formaldehydu

Body Count: Koule ve vlastní šťávě a mozek ve formaldehydu

Jakub Šíma | Články / Reporty | 21.06.2015

Ve středu se v Roxy konal svátek všech staromilců, uctívačů i Original Gangstaz. Tedy všech, kteří dřív nebo později narazil na jméno Ice-T a jeho kapely Body Count. A že jich je pořád dost. Ostatně tučný nápis „Sold Out“ přelepený přes kasu mluvil jasně. A protože má kapela na krku už čtvrtstoletí existence, tak se oproti posledním zážitkům z Roxy situace příjemně změnila a věkový průměr jsem tentokrát táhl směrem dolů. A šediny v sále nebyly výjimkou (pánové prominou). Po takové době ani kapela už nehraje v původním složení, obzvlášť když má až neobyčejné štěstí na smrt členů. Z originální sestavy nechyběli Ice-T, Ernie C ani Sean E Sean.

Už dlouho před začátkem klubem citelně proudila neviditelná elektrická síla kolektivního nadšení. I proto byl nástup plný vřelých reakcí a když Ernie C hned zkraje naznačil, že by se mu pod pódiem líbil moshpit, stačilo pár vteřin a z metrákových těl začaly odlétat kapky horkého potu za doprovodného zvuku tupých úderů maso na maso, případně kost na kost. Na jednu stranu klasika, na druhou extatické běsnění vydrželo celý koncert a vydržet uvnitř celou dobu bylo nad lidské síly. Vím, o čem mluvím. I proto lze report číst jako „Zápisky z moshpitu“. Ice-T není dobrý zpěvák, rap už neudýchá a místo tvrďáka hraje v detektiva v televizním seriálu, ale pořád je to ikona a showman, na kterém dokáže sál viset pohledem. Texty na hranici primitivnosti mají v kombinaci s jednoduššími riffy nestárnoucí náboj, styl neztrácí údernost. Tedy pokud zahodíte kritický odstup a dáte přednost mrdání. Koule ve vlastní šťávě a mozek ve formaldehydu. Ale na místo přísných výrazů se rozdávalo až nečekané množství úsměvů. S výjimkou kytaristy Juan the Dead, jehož výraz připomínal spíš redakčního šéfa Michala (pánové prominou podruhé). Ice-T mezi tracky dokonce hodil několik fórů jako například: „Proč mi sakra nevolá Obama? Je v úřadě už osm let a ani jednou mi nezavolal pro radu. Přitom NSA moje číslo určitě má.“ Nebo duchaplné: „ I am no more Ice-T. I am no more Ice motherfuckin T. I am Ice motherfuckin T, bitch“ (s důrazem na bitch). A možná nejlepší byl moment, když fanoušek v první řadě rozvázal frontmanovi Body Count tkaničky. Ten to ale přešel se smíchem a publiku udělil dobře mířenou radu, že se nikdy nevyplatí rvát se s opilým člověkem „... a ten kluk, co mi rozvázal tkaničky, vypadá přesně tak.“

Setlist se točil především kolem starších věcí a devadesátkových alb, zatímco loňská Manslaughter si vysloužila jen dva zářezy – titulní Manslaughter a Talk Shit, Get Shot (heslo, kterého jsme se nedokázali zbavit až do konce večera). Zamrzela absence singlu Institutionalized, jehož nepřítomnost lze vysvětlit snad jen tím, že už na desce ho Ice-T udýchá jen tak tak a v pádesátistupňovém sále by byl nad jeho síly. Ostatně po každém tracku bylo vidět, jak všichni ztěžka oddychují, což hlavně u kytaristů odpovídalo nadšení, s nímž si užívali jednotlivá sóla. Hlavní část setu zakončil obligátní Cop Kiler a po očekávaném a mohutně vypískaném přídavku přišla ještě Born Dead, aby vše zakončil vyprávěcí part a metafora/příběh o smrti matky Momma's Gotta Die Tonight. Potom už jenom děkovačka a úprk na vzduch, který stěžovaly schody skropené potem tak, že při neuváženém kroku fungovaly jako skluzavka. Venku už ze starostí zbylo jen kde podepsat petici za přítomnost sprch v klubu a kde ke strávení zážitku nalámat další řadu piv. Vyřešit se povedlo jen ten druhý případ.

Info

Body Count (usa)
17. 6. 2015, Roxy, Praha
foto © Jiří Vacek (www.facebook.com/JIRIVACEK.PHOTO)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.