Články / Reporty

brutal ass_2014: tangáče, kápě a mor

brutal ass_2014: tangáče, kápě a mor

redakce | Články / Reporty | 15.08.2014

I když Full Moon ani Zine není primárně metalový, k josefovské metalové štvanici Brutal Assault máme dlouhodobý a vřelý vztah, což samozřejmě neznamená, že bysme neměli nic proti. Na objektivitu příliš nehrajeme, ale pro pitoresknější obrázek reportují dvě nepravověrné metly z odlišných generací, David Čajčík a cyril kosak. Jeden říká: „Pro mě čtvrtý ročník, od 2010 dál, minulý rok jsem obrečel, ale zase si říkal, jestli mě to letos ještě pořád bude bavit. A jo, ta pevnost je magická.“ A ten druhý zase mlčí: „BA je mentální rozpoložení.“

cyril: Brutal Assault - v čem je brutální? Na mě je porce kapel takového kalibru brutální, na druhou stranu kolik lidí ve skutečnosti vidí většinu kapel z line-upu, že jo. Fascinuje mě celkový ksicht festivalu, který sice není tak “domácký” a “friendly” jako třeba Obscene Extreme, ale co je jim podobné, je rekreační model: lidi přijíždí ne ve středu, kdy je warm-up, ale i v úterý nebo dokonce v pondělí, protože to berou jako dovolenou (tady nedávám uvozovky, protože takové uvozovky ještě nikdo nevymyslel). Víc jak deset tisíc nametených metel ve dvoutisícovém městečku je krásné, stejně jako šílené. Ale za těch pár let se naučíte našlapovat svýma stezkama, míjet letící kosy, nekopat do mrtvé zvěře a vidět jen to inspirující. Beru.

David: Brutální je, jak se všichni vezou na jedné vlně. Jasně, málokdo vidí víc než třicet kapel, ale i tak mi přijde, že lidi jezdí primárně kvůli hudbě. Multižánrové festivaly mám v něčem raději, nicméně se nikdy nevyhnu pocitu, že bych všechny ty lidi, co místo Mogwai nebo něčeho podobného kecají u stanu, ukřižoval na tom obřím orlovi mezi brutalovými pódii. I na těch „inspirativních“ kapelách jsem měl vždycky pocit, že to publikum zajímá, a plný stan při God Is an Astronaut se úplně vyhříval v bezpodmínečném přijetí, byť jejich vyklidněné plochy a namodralé klimaxy kontrastovaly s breakdowny Architects ve stejném čase. Každý si najde svoje, a ačkoliv je areál a všechno okolo za ta léta čím dál promakanější, všichni jsou tu kvůli nějakému extrému, extrémní hudbě. To je brutální.

cyril: Black metal - vyčetli jsme něco z letošního ročníku a z jeho stále sílící obliby v současné muzice? Nějaké zjevení?

David: Jedním slovem, dvanácti stěnami - Dodecahedron. První vystoupení vůbec, Brutal předběhl i Incubate (a to jsou z Tilburgu). Něco tak zlýho jsem v Josefově ještě neslyšel, každý akord s disonantním přívěskem, kápě a mor. Vrchol blackmetalové evoluce, matematická avantgarda, na post jsem zapomněl, nechápal jsem, nevěřil jsem. A hlavně se při každé drasticky překvapivé změně otáčel na ostatní, co se to děje. Poslední noc si ale vybrala svou daň a odpovědí byly jen skelné unavené pohledy. Škoda, pro mě vrchol festivalu.

cyril: Tak to já ho měl možná hned ze startu (když na chvíli zamlčíme Converge), japonští Church of Misery. Stoner jak vyšitý, samozřejmě s kořeny až do sedmdesátek, šedesátek, psychedelie s jasným obdivem k euro-amero vzorům, jen zpěvák je vykřičenější v tom dobrém slova smyslu, více tlačí na pilu, žádný hladký vokál, a basák má nástroj tak hluboko, že ani Clint Eastwood neměl kolty tak blízko země, basa opřená o nárt a ovládaná shrbenou postavou se zvláštně dlouhou pravičkou (genetická dispozice) bublá jako starý kotel. Ostré syrové kytarové véčko a nohavice do zvonu. Možná to bylo nedávným setem Bo Ningen na OFFu, možná odvěkou slabostí pro tyhle věčné ježíše, zážitek. Zkuste vál I, Motherfucker (Ted Bundy).


cyril: Nejsilnější zážitky jsou různého druhu, přijde mi to, že stoner se stal metalovou modlou, schová se za něj cokoliv, aniž by šlo žehrat na nepůvodnost nebo jalovost. Crowbar coby klasika žánru, který mnou v tomhle podání ani nehne, to jsou tak vysoustružené riffové tyče, že bych jednu z nich zabodl do samé prdele metalu a po japonsku s ní loupnul do stran. Down - podobný případ. Více než stonerové songy jsem slyšel skuhrání Philla Anselma, který je sice persona non grata, oukej, ale kdybych měl chuť na mluvené slovo, zavolám si do Supraphonu nebo si pustím horror s Henrym Rollinsem. Nebo takoví Krakow, Noři s polským jménem, na malé stagi v šapitó. Takových kapel je asi šest milionů (přesný čísla ví apačka), kdyby tady dostala šanci nějaká stylově podobná tuzemská kapela, lepší pro všechny. I když na tu by asi nepřišlo tolik norských Poláků, to je fakt…

David: Phil Anselmo měl podobný komplex jako Robb Flynn před dvěma lety. Jsem hvězda, tak nezavřu hubu, protože každého musí zajímat, co mám v trenkách. Ale když už Down hráli, tak hráli dobře, to zas jo. Navíc na ně z nějakého důvodu neuplatnilo publikum přístup jak na Slayer: he, headliner, stojim a čumim. Circle pit poloměru nula. Ani na Angel of Death, konec světa. To mě zklamalo na tomhle přehnaně vyhajpovaném koncertě asi nejvíc, i když Slayer hráli o čtvrtinu mrtvěji než obyčejně. Ale zpátky ke stoneru, Red Fang to v sobě prostě měli, o třídu výš než cokoliv v tomhle downtempo rock’n’rollu a klidně bych jim parkovačku s nápisem stoner zarezervoval i na příští rok. Z těch šesti miliónů někde tři nejlepší budou a ty by ideálně měly na Brutale hrát. Z každého žánru. Klidně i heavy metal, Venom byli dobrá oldies party. Leda by měli draky, draky neberu.

cyril: Na headlinerech se já nechytám obecně, ale říkat, že mě nezajímali Slayer, když kvůli nim přijelo ještě více lidí než obvykle, by bylo harakiri. Byl jsem na ně zvědavý, ale profesionální, jakkoliv řízný set metalových mastodontů se vším, co k tomu věku patří, nepřineslo žádný neočekávaný moment, jen klasickou hudbu v přímém přenose. Dobrý den, pane profesore, jak jste se měl o prázdninách? Je to jako obdivovat naleštěného veterána, Ford Mustang model 1981, 117 horsepower. Hromada lidí přijela jen kvůli Bring Me the Horizon - tady sice stojím mimo, protože jsem málo glazé na tenhle typ muziky, ale úplně rozumím tomu, proč je kapela tak úspěšná, kombinace vypjatých emo-singalongů, agresivních kytar a odsekávané rytmiky s učesanýma kérkama si to asi zaslouží (pokud přijmete premisu, že tohle si holky vezmou do ložnice, zatímco otec jejích dětí zůstane v kuchyni).

David: BMTH jsem sice neviděl, ale množství córu muselo nadělat osypky nemálo ortodoxům. Sick of It All jsou dobrá zábavovka, nasranost level NYC, zařval jsem si Step Down, uvědomil si, že už nemůžou ničím překvapit, ale stále to dělají dobře. Zato černobílý hip-hop Hacktivist měl tah na všechny barvy. Co na tom, že činel jel pořád na čtyři, rap do djentové kytary dělá málokdo a pokud se někdo šklebil, že stejná kapela hraje s ročním odstupem na Rock for People i Brutalu, tak mu Hacktivist čtyřicet minut důsledně vytírali oči kapesníkem s krvavým nápisem Bounce. A když už jsme u žánrových výstřelků, tak šapitó přivítalo i vrchní klauny První hoře. Vidět foukat do bublifuku stopadesát kilo s trikem Vomitory je jednou z těch brutálně-romantických poznámek pod čarou.

cyril: Dobře, pozoruhodné outfity. Brutal sice není akcí, kde by se černoprdelníci předháněli v nápaditosti, takže se těžko vybírá, na druhou stranu jsem potkal několik holek, co si kupovaly brutal ass kalhotky, protože jsou prostě pěkný… Ale nejlepší byl růžový model trika s festivalovým emblémem, v té tmě svítilo jak vagina v kostele.

David: Největší maškaráda to byla tradičně na sobotní grindcore snídani. Tentokrát v podání českých tangáčů Spasm. Slyšet byl jen virbl, lítaly toaleťáky, viděl jsem radioaktivní obleky pomazané blátem, přilbu z melounu, hlavu koně, záchodové prkno na krku a žádné nahé lidi. Jen jednoho onanujícího v circle pitu.

cyril: A zřejmě bysme se nemuseli vyhnout The Devin Townsend Project, i když tenhle progres jde mimo mě, takže ustoupím mladým uším, relaxuje přitom po setu The Ocean. Ti asi nejsou tak progresivní, zato se nebojí popových nápěvů až pattonovských rozměrů a zvláštně chlazeného bahna najednou. A vůbec nejvíc byli Norové Shining, avantgarda, které se mnozí bojí, ale zbytečně, je to pořád “jen” metal. Vtipné, nápadité, a zároveň nápek jako blázen. Což mě přivádí k myšlence, že Brutal Assault není festival přizdisráčů nebo zavedených jmen, stereotypních stylovek. Jen škoda, že jsem neviděl drakiádu Amon Amarth...

David: Moje mladé uši byly z Devina dost nešťastné. Odešel jsem, asi tomu chyběla průtrž mračen nebo co. Baví mě, že je to popíček, baví mě jeho kecy, ale tentokrát to bylo ploché, mdlé a vůbec, největší zklamání. The Ocean naopak překvapili, jakou dokáží z post-metalu vyždímat show i se stage divingem. Na to, že to donedávna nebyla ani kapela v pravém slova smyslu, slušný výkon. No a žánroví kolegové z Polska Obscure Sphinx měli skoro domácí atmosféru (prý 70 % cizinců a Fini to nebyli). Wielebna v bílém přeřvala areál, basy ho rozvibrovaly až moc a vůbec, takhle se má dělat post-metal. Shining psali na fcb, že prý jejich nejlepší koncert vůbec. Aby ne, tenhle večírek si všichni užívali, tancovačka na offbeaty, sólíčka na saxofon, King Crimson, nechybělo tomu nic. Brutal měl vždycky tendenci dávat do line-upu speciality a je záhodno zmínit reunion Krabathor, se kterými se sice míjím žánrově i generačně, ale z těch pár songů, co jsem zaslechl, jsem měl pocit, že to byl hodně povedený tah. Z počtu lidí i vystoupení samotného bych nepoznal, že je to deset let nehrající česká kapela, mělo to úroveň.

cyril: A kapitola, odstaveček sám pro sebe - Converge. Bylo úžasné sledovat lidi, jak si sundávají brejle, zajišťují úschovny, trezorujou mobily, přezouvají do sportovní obuvi, aby se pak potkali v kotli, není nic lepšího než potkat kamarády uprostřed circle pitu, tam jsem střetl i ty, o kterých jsem nevěděl, že ještě jsou. Což je snad úměrně patetické Bannonovým běsům. Byl v košili jako pár let zpátky, zapnuté až k ohryzku. Některé sety by neměly být tak krátké, některé sety by neměl končit nikdy. V reálu jsem sice postarší pokrčený obejda, ale tam jsem se cítil na dvacet.

David: Ani mi nepřijde, že je rozdíl Converge v klubu, Converge na fesťáku. Potkat v pogu svou babičku, tak řeknu ok, proč ne. Masakr. Z backstage to sledovalo snad stejně lidí jako pod pódiem. Hyperbola, jasný, ale tohle se musí zažít.

cyril: Největší zklamání nebo průser? Pro mě asi vědomí toho, že si mám vybrat mezi Converge a Jesu, přičemž jsem doufal, že zakusím alespoň něco z Broderickových hudebních vln, jenže ten ladil ještě dlouho poté, co měl preludovat, zvukový pastýř, démonolog.

David: Já stihl první dvě věci a pokud by mě neiritoval jeho falešný zpěv, stejně by mě vyhnaly prvoplánové vizualizace z DVD. Že nemají bicí, chápu, ale aspoň s nějakým VJem by se mohli kámošit. Zlatý Godflesh. Co se týče zklamání a uroněných slz, krom zmíněného Devina jsem vůbec neskousl Manes. Viděl jsem jen jejich set na hlavní stagi a některé kapely by se měly držet svého černého kopyta, protože elektroniku fakt neumí. Laciná kopie NIN. Možná se měli kouknout na set Combichrist - EBM, transka, totální nasazení, Fuck that shit, to bylo dobrý.

cyril: No a když už takhle držkujem, co takhle tipy na tuzemské kapely, které by se šikly do stanu Metalgate? Já říkám: ██████, Lyssa, Inheritance, Social Party, Sheeva Yoga, Drom. A Tummo. A hlavně – Nod Nod!

David: Tos mi vypálil rybník. FDK byli dávno, teda znovu. Jinak Esazlesa, Got a Wolf, nebál bych se ani Gattacy a Gagarin, pokud by měli zájem - těch klobás je tam přece jen dost. A ta dančí ze Slavonic je nej.

cyril: Dobrou chuť napřesrok, smacznego.

Info

Brutal Assault 2014
6.-9. srpna 2014, Josefov
www.brutalassault.cz

text © David Čajčík, cyril kosak
foto © Vadim Petrov

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.